Máte za sebou premiéru filmu After Party, jak se vám pracovalo s režisérem Vojtěchem Strakatým?
S Vojtou se mi pracovalo výborně, byl to jeho debut, který připravoval skutečně dlouho. Přesně věděl, co po nás chce, ale zároveň byl schopný nás v těch rolích nechat být svobodnými a prožít danou situaci v jakési spolupráci a napojení. A to nejenom nás, herce, ale i ostatní lidi ze štábu. Primárně třeba Standu Adama u kamery, protože ta kamera tam byla s námi, aniž bychom o ní skoro tušili. Takže to, jak Standa za kamerou společně s Vojtou stavěli jednotlivé záběry, pro nás znamenalo existovat de facto zcela přirozeně a svobodně.
Jak je pro vás důležité mít na place svobodu a zároveň mantinely?
Popravdě řečeno ještě důležitější je pro mě na tom place cítit nějakou atmosféru, chuť k nějaké spoluhře a spolutvorbě. A to při natáčení After Party bylo cítit ze všech těch lidí, z celého štábu i herců. To je pro mě asi nejdůležitější. Takže ani ne tolik co, jako spíše s kým. Od toho se potom odvíjí jak. Výsledek už musí posoudit každý sám, ať už divák, nebo posluchač. Podle toho, co zrovna děláme.
Jak si Vás Vojtěch Strakatý vybral?
Vlastně si mě vybrala, a byla to pro mě velká pocta, Eliška Bašusová Hanušová, která v tomto filmu hraje hlavní roli Jindřišky. Vyprávěla mi o tom filmu tak krásně. Říkal jsem si, že to je více než zajímavý příběh, nejenom tím, jak dlouho vznikal, do příprav se vloudil covid, ale i samotným tématem filmu. A v tu chvíli prohlásila, že by chtěla, abych zahrál toho tatínka, který způsobí to, co způsobí a převrátí všem život na ruby. Porovnali jsme nějaké termíny natáčení, které se úplně zázračně trefily do mých volných dnů. Pak už jsme to jen museli říct Vojtovi. (smích) Ten byl ale velmi otevřený a po kamerovkách u Máji Hamplové jsme se domluvili. Jsem opravdu pyšný, že jsem u toho mohl být.
Odkud se znáte s Eliškou Bašusovou Hanušovou?
Elišku znám odmala, tak jsem měl asi nějakou predispozici k tomu hrát jí tatínka, jelikož je zhruba stejně stará jako moje dcery. Známe se tak dlouho, protože Eliščina maminka Jana Vašáková Hanušová, výborná tanečnice a choreografka a profesorka pohybu, byla přizvána kdysi asi před 20 lety Martinem Packem, neméně skvělým choreografem, k tvorbě v rámci divadelní skupiny, která si říkala Veselé skoky. Bylo to pohybové nonverbální divadlo, ve kterém účinkovali činoherci, profesionálové, kteří se ale nadstandardně rádi hýbali. A měli především chuť se ve svých volných chvílích scházet na sále v teplákách a tvořit. K téhle dvojici choreografické velmi záhy přibyl režisér, a to byl Míra Hanuš, což je Eliščin tatínek.
Jan Zadražil a Eliška Hanušová Bašusová ve filmu After Party (2024)
Veselé skoky ještě existují?
Už ne, fungovali jsme 13 let a tvořili jsme výborné věci, na které si myslím, že můžu být také pyšný. Byly to krásné a podstatné zážitky. A v rámci toho jsem potkával i Elišku a díval jsem se na ni, jak roste. Ona je mimochodem taky skvělá tanečnice, mistryně Evropy ve Street Dance, jestli se nemýlím. A pak se rozhodla, že chce být herečka. Je výborná, nejenom jako profesionálka, ale především jako člověk. To se potom tak hezky skloubí, že může hrát, tak jak hraje třeba i v tomhle filmu.
Vy jste stále zatím asi nejznámější z role v seriálu Specialisté, s kým se vám tam nejlépe hrálo?
Myslím, že u Specialistů vzniklo něco, co se nedá úplně naplánovat. V té hlavní čtveřici policajtů nějaká chemie vznikla hned na začátku. V něčem výbušná, v něčem pospolná. A to je věc, kterou nevymyslíte, ta tam buď prostě je, nebo není. Ale myslím si, že celé to takhle fungovalo primárně proto, že tuhle čtveřici zaštiťoval David Prachař. Je nejenom výborný herec, od kterého jsme se všichni učili, ale i právě zkušený a dobrý člověk na place. On to velmi nenápadnými a malinkými činy pojil dohromady, takže to ve výsledku vypadalo, že jsme alespoň trochu uvěřitelný tým. David byl pro mě na place hodně důležitý, nejen jako herec, ale taky jako člověk. Měl velký respekt od nás, ale i od celého zbytku štábu. Vždycky se v těch těžkých chvilkách dokázal zvednout a říct, pojďme, to dáme. Toho si moc vážím, že jsem ho mohl potkat, tohle s ním zažít a vidět, jak pracuje.
Herec Jan Zadražil při načítání audioknihy Marťan
Kde vás teď diváci mohou vidět?
Jsem na volné noze, nemám žádné stálé angažmá a asi už nikdy mít nebudu. Vyzkoušel jsem si to, bylo to potřeba, a stačilo to. Na volné noze jsem primárně proto, abych si mohl vybírat místa, respektive lidi, se kterými pracuji. Jsem za to moc šťastný. Posledních několik let hraju valnou většinu představení v divadelním Spolku Kašpar v divadle v Celetné, anebo v naší klubovně Spolku Kašpar v Jindřišské ulici č. 23. Hodně doporučuji divadlo s podtitulem „blíž už to nejde“ na principu bytového divadla. Takže vás herci uvítají ve dveřích, na baru vám nalijí drink, pak jdou hrát, o přestávce vás zase obslouží, zeptají se, jak se vám to líbí a pak jdou zase hrát. Ten osobní kontakt je jedinečný. A to nejen pro diváky, ale i pro nás herce. Je to vždycky adrenalin a zážitek…
Dále můžu hrát ve dvou představeních v Divadle Viola, to je pro mě také velká pocta. Protože toto divadlo je místo mistrů, takže úplně nevím, co tam dělám já, ale je to krásné. Hraji tam v představení Stará dáma vaří jed s Naďou Konvalinkovou a Lilian Malkinou a druhý titul Skopové na porážku s Taťjanou Medveckou a Davidem Novotným. To jsou moje splněné divadelní sny, které mi umožnila zažívat paní režisérka Lída Engelová. A teď zkouším v Divadle Metro malou roli ve hře U Hitlerů v kuchyni. Petr Jeništa hraje neuvěřitelným způsobem Hitlera, já hraji Goebbelse. Text od Arnošta Goldflama je opravdu skvělý. Navíc v současné době je to více než aktuální téma, vyrovnat se s existencí psychopatů v řídících funkcích států a společností. A tady to bereme s brutálním a zároveň chytrým humorem, což je, myslím, jedna z mála funkčních cest, jak tomu čelit.
Že je někdo skvělý hráč, nemusí znamenat, že je skvělý člověk, říká Zadražil |
Jak vnímáte rozdíl mezi filmovou a divadelní rolí?
Film nebo televize si žádá možná trochu odlišné výrazové prostředky než divadlo. Nicméně v prazákladu je to vlastně stejné. Vyprávíte příběh. A vyprávění příběhu je s námi, jako s lidstvem, úplně od začátku. Už od těch ohňů. Doufám, že to takhle bude fungovat dál. Je v tom i nějaká naděje pro nás všechny. Ty, co mají chuť ty příběhy vyprávět, i ty, kteří touží být toho vyprávění účastni. Samozřejmě že se můžeme se obávat nástupu AI.Ale myslím si, že tohle ty nuly a jedničky naživo nedokážou. Navíc u nás je nejzajímavější práce s chybou, a ta se těžko předprogramovává.
Říkal jste, že jdete zrovna z rádia, kde vás mohou posluchači slyšet?
Pracuji v tom nejsvobodnějším rádiu, které existuje. Je to naše divadelní Rádio Kašpar. Vzniklo v době covidu, kdy v podstatě zemřela divadla. Valná většina kolegů to tehdy řešilo streamovacími kanály. Ale Kašpar vždycky byl, a asi bude, takový trochu střelený ještě jiným směrem. A je to dáno primárně postavou našeho, jak mu tajně říkáme, praotce zakladatele, Jakuba Špalka, který vždycky rád vymýšlí věci ještě jinak než zbytek světa. On přišel s tím, že streamy dobrý, ale že ho to upřímně řečeno moc nebaví a jestli bychom nezkusili formát rádiového vysílání a mně došlo, že to byl vlastně vždycky můj sen pracovat v rádiu.
Ale mělo to tři základní podmínky, o kterých jsem dopředu věděl, že budou nesplnitelné na jakékoliv komerční stanici. První byla ta, že si budu moct pustit, co budu chtít, druhá, že si budu moct říkat, co budu chtít a třetí, že budu hrát jenom z vinylů. Jakub s tím okamžitě souhlasil a přidal jedinou svou podmínku, že se nebude mluvit o počasí, dopravě a covidu. Takže vlastně nějaké zadání dal, ale to mi zrovna nevadilo, o tom jsem netoužil mluvit ani já.
Jan Zadražil za mikrofonem Rádia Kašpar
Kde tohle rádio můžeme „naladit“?
Na adrese radiokaspar.cz, na Spotify, kdo hledá, najde… Je to vážně skvělé, každý všední den dopoledne frekvence, kterou má některý z herců z Kašparu. Říká si, co chce, pouští si, co chce, dělá si to úplně, jak chce. Já mám v současné době pondělky od devíti do půl jedenácté dopoledne, takový jako týdenní rozjezd. Pouštím jen desky ze své sbírky, která se mi díky tomu rozšiřuje, protože za ten symbolický honorář, co dostáváme, si jdu vždy koupit novou desku. Byl bych moc rád, kdyby si to poslechlo co nejvíc lidí, protože to děláme pro radost, bez jakékoliv reklamy, bez počasí, dopravy a covidu. Vysílání si navíc můžete pustit i z archivu. A každý všední večer od šesti reprízujeme rozhovory s nejrůznějšími osobnostmi, vzniklé právě v době zavřených divadel.
Co fanynky, přece jen jste velmi charizmatický herec, obtěžuje vás jejich náklonost?
Ne. Fanynky a fanoušci mě neotravují. Kdybych řekl, že otravují a že to nedělá dobře mému egu, tak bych lhal. Každý, kdo říká, že to nemá rád, tak si myslím, že trochu kecá. Protože samozřejmě egu to dobře dělá. Na druhou stranu, musí to mít zdravou míru a alespoň elementární lidskou slušnost. Ale především si myslím, že by za nás měla mluvit primárně naše práce a naše činy. Jestli to někdo ocení, je jedině dobře, ale stavět na tom ocenění smysl svého života, se mi nezdá úplně chytré. Takže si vážím každého, kdo má chuť se jakýmkoliv způsobem zabývat tím, co jsem já mohl vytvořit. Mám obrovské štěstí, že dělám věci, které jsou pro mě zajímavé, krásné a smysluplné. A pokud se tím ještě chce zabývat někdo dál, tak to můžu jedině ocenit. Pokud mu to přináší radost, tak je to to, proč jsem to dělal. V první řadě pro sebe, ale vlastně tím pádem i pro kohokoliv dalšího. Jestliže takový fanoušek nebo fanynka navíc přijdou přímo do divadla podívat se naživo, tak jsem úplně nejšťastnější.
Příští rok vás čekají kulatiny, co vy a věk, řešíte to nějak?
Ani nevím. Nejsem úplně slavič narozenin. Jestli by měl být někdo oslavován, tak jsou to moji rodiče, kteří se postarali úplným prapočátkem o to, že jsem tady na světě ale hlavně tou další energií a svým žitím a svým příkladem určili, kudy já půjdu a jak to budu zkoušet přežít. Takže bych byl za, aby se při narozeninách blahopřálo spíše rodičům než dětem. A co já a věk? Hůř se mi vstává a míň se mi všechno chce, ale to je, myslím, naprosto normální. Takže s tím bojuju, jak se dá. Někdy úspěšně a o těch chvílích, kdy to není zcela úspěšné, by asi měli vyprávět moji nejbližší, kteří jsou tak hodní, že jsou ochotní to pořád ještě snášet. Ty moje pokusy žít.
Máte doma tři ženy, tak jaké to pro vás je?
Krásné. Jsou pro moje žití důležité a je to zatím jedna z mála smysluplných věcí, kterých jsem účastný, a které mi dávají sílu v tom pokračovat dál. Jsem moc rád, že je mám a že mě nezapudily a že občas říkají: Jsme taky rády, že tě máme.
Jste ve vztahu více než třicet let. Prozradíte nějaký recept?
Neexistuje žádný univerzální recept. Já v manželství navíc nejsem tak dlouho. Trvalo mi bezmála 25 let, než jsem pochopil, že by nebylo od věci si svoji ženu vzít za ženu. Ale nemyslím si, že by fungoval jakýkoliv univerzální recept, kromě respektu, úcty a lásky k tomu druhému a k sobě. Protože pokud nejdřív nemáte úctu, lásku a respekt k sobě, což já se učím vlastně pořád a budu se to asi učit do konce života, tak ho dost těžko můžete dávat dál.
Slavnostní premiéra filmu After Party
Čím si čistíte hlavu, jaké máte koníčky?
Chodím. Chodím pěšky, pokud možno do zeleně a do ticha, se psem a s mými nejmilejšími. To je krásné, nic víc není potřeba. K tomu si do batohu přibalit termosku s čajem, tatranku, nějakou sváču a mapu, aby se člověk úplně neztratil. Tak to je můj relax. Chodím rád i v noci, když jdu z práce, abych se trošku hýbal. Protože co skončily Veselé skoky, tak ta pravidelnost pohybu moc není. Takže abych moc nenakynul, chodím pěšky. Vřele to doporučuji.
Kdysi jste založili kapelu Moje řeč, funguje ještě?
Kapela Moje řeč, to je takový další hřích z mládí. Nicméně hřích, který svým způsobem trvá. My jsme taková polotajná kapela, vlastně už zase. Hrajeme jednou, maximálně dvakrát do roka, když nás pozvou kamarádi. Ale ta vazba mezi námi, mezi kluky, tu snad ještě pořád můžu nazvat bratrskou. My jsme spolu stejně dlouho, jako já jsem se svojí ženou, takže někdy od osmnácti, a zažili jsme spolu věci, které nás dodneška spojují. Když se potkáme, tak je to pořád stejně – strašně rychle, strašně nahlas.
Slibujeme si už dlouho, že uděláme něco nového, a tak předpokládám, že pokud se nám to podaří, bude to asi trošku pomaleji a tišeji. Přece jenom už je to dlouho, co nám bylo osmnáct. Ale veselé to asi bude vždycky, v těch osmnácti to samozřejmě bylo o lásce, ale vlastně docela rychle jsme zjistili, že o lásce zpívá skoro každý. Což je dobře, to nechci nějak znevažovat. Ale že k tomu patří i nějaký humor, nadhled především nad sebou samým. Ať už v hudbě nebo v textech.
A co láska?
Láska? Bez podmínek. Ve všech podobách. Ve všech směrech. To je naděje.
