Když jsem se Davida Prachaře zeptala, jestli by vyjmenoval spatra, kolik členů jeho rodiny se v minulosti věnovalo divadlu, odpověděl: „Hodně! Prapradědeček, pradědeček, prababička, babička, dědeček, maminka, samozřejmě táta... Deset bych dal dohromady určitě. Je to podobné jako u doktorských rodin, kdy se také jejich profese dědí. A to bych řekl, že je lepší varianta. Mám pět dětí a přál jsem si, aby aspoň z jednoho byl lékař, aby se o mě postaral. Zatím to ale nevypadá. V širší rodině to ovšem vyhlíží nadějně. Synovcův syn chodí s dívkou, která studuje medicínu. Takže možná se k nám do rodiny vloudí doktorka a já se pak vloudím k ní do ordinace,“ smál se.
Bylo tedy jasné, že se z vás stane herec, anebo to chvíli vypadalo, že se „odrodíte“?
Ten „přerod“ člověka napadne někdy okolo puberty, to začne přemýšlet, že by se vydal jinam. Každej správnej kluk chce být fotbalista, a to jsem chtěl být taky. A tohle chtěl i můj patnáctiletý syn František. Ale dneska to vypadá, že z něj fotbalista nebude. A jestli mě rodinné prostředí formovalo? Určitě, protože genetický kód neovlivníte.
Antické hry jsou pořád aktuální. Třeba – příběh matky, která zabije své děti, aby se pomstila manželovi. Když si otevřete noviny, vidíte, jak moc je to současné téma.
