Uvidíme vás v novém kalendáři Anděl mezi zdravotníky. Co vy a české lékařství? Měla jste už třeba jako malá strach z doktorů?
Neměla. Já jsem byla vždycky taková vstřícná. Jediné, z koho jsem měla strach, byli zubaři. To mi nedělá dobře, když se mi někdo hrabe v ústech. Jinak jsem k doktorům chodila docela ráda, protože jsem neměla závažné problémy. Teď chodím k paní doktorce, která mi hlídá moje nemocné tlusté střevo. Musím říct, že české zdravotnictví je super. Já si na něho opravdu nemůžu stěžovat a jsem ráda, že žiji v Česku a že se o mě takhle starají.
Kdo vás zná trošku víc a má vás nastudovanou z mediálního světa, ví o vaší zdravotní indispozici, která není vidět – ulcerózní kolitidě. Tkví trošku i tohle v tajemství vaší formy?
(smích) Já teď zrovna nejsem moc ve formě, ale asi ano, protože jsem dlouhodobě sledovaná, dlouhodobě léčená. Moje paní doktorka, která je docentka, sleduje trendy, dává mi pořád novou léčbu, abych neměla problémy a já je nemám. Dokonce na poslední prohlídce nebo na posledním setkání byla úplně nadšená, že výsledky jsou super. V tak dobré kondici, jako teď, jsem střevo prý ještě nikdy neměla.
V kondici jsou určitě i vaše hlasivky. Máte teď v létě nabitý diář?
Jezdíme koncerty s kapelou, máme za sebou nabitý červen, v červenci mají kluci dovolenou. Vzala jsem si pár sólových kšeftíčků a také jedu na pár dní na dovolenou. Potom v srpnu a září to zase pojede. Těším se na to, protože s kapelou to je vždycky lepší.
Kam se z konce osmdesátek a začátku devadesátých let posunuly zázemí a produkce televizních vystoupení? Máte zkušenosti i ze zahraničí, z Německa. Jaké je zákulisí dnes – oproti dřívějšku?
Když jezdím sama, ve smlouvě nemám velké požadavky, abych měla pro sebe catering a několik láhví alkoholu, jako někteří kolegové (smích). Když jezdíme s kapelou, kluci jsou samozřejmě pořád hladoví. Catering vždycky proto ve smlouvě máme, většinou řízky, obložený chlebíčky, pár piv a vodu.
Pomohli jí travestité. Zpěvačka Heidi Janků vzpomíná na devadesátky |
To je asi u každé kapely jiné...
Je to o tom, jak si to kapela nastaví a do jakého levelu ta kapela patří. I díky tomu, že jsem pár akcí pořádala nebo občas stále spolupořádám, vím, jaké jsou požadavky některých kapel. Někdy to je síla. Ale když si člověk tu kapelu objedná, musí počítat s tím, že tam požadavky jsou a musí to splnit. Jinak by se mohlo stát, že kapela odjede nebo ani vůbec nepřijede.
Ze spousty vašich vrstevnic z osmdesátek a československého popu udělala média divy. Vy jste odolala. Čím to je?
Asi jsem střelená? (smích) Nevím. Já jsem se nikdy necítila být divou, ani na to nemám hlasovou dispozici. Nemám velký hlas. Pro mě se písničky musí napsat tak, abych to zvládla technicky a to nějakým způsobem zvládám vždycky, protože mám technickou průpravu. Chodila jsem na klasické zpívání, ale hlas nemám velký a nikdy jsem nepatřila mezi zpěvačky, které přijdou k mikrofonu, udělají tu emoci a zazpívají. Ode mě to lidi ani nechtějí. Já jsem spíš i v mém věku trošku diblík, což mi někdy vyčítají. Ale zase na druhou stranu, když se v tom já cítím dobře, tak proč ne?
Heidi & HeidiBand
Kdo viděl před lety váš díl pořadu 13. komnata, ví, že jste už jako dítě přišla o maminku. Pomohlo vám, že jste měla v životě tetu, která vám ji trošičku v některých momentech suplovala?
Ona byla dlouho mojí opatrovnicí, teta byla moje zázemí. Když jsem byla malá, mamka zemřela, bylo mi jedenáct. Teta měla samozřejmě svůj život, měla syna, mého bratrance, to bylo trošku složité. Já jsem měla ještě bráchu, o jedenáct let staršího. Teta se starala jak o mě, tak o svého syna, tak trošku i o mého bráchu. To období nebylo jednoduché. Bylo složité. Ano, máma je jenom jedna, tu nemůže nikdo zastoupit. Ale teta byla vždycky oporou, byla mým zázemím. Bohužel nedávno zemřela, takže už ji nemám.
To mě moc mrzí. Kde teď nacházíte objetí a lásku?
U Edy? (smích) Ano u Edy. Myslím si, že pes lásku umí dávat a je mu jedno, jestli jsem nalíčená, nenalíčená, tlustá, hubená. Jsem jeho panička a on je můj pejsek, to je nejvíc. Samozřejmě tu mám pořád velkou rodinu, jak ze strany Ivoše, tak z mé. Máme se všichni rádi. Syn Ivoše a Věry Špinarové Adam Pavlík mi dělá kapelníka. Jako sborová zpěvačka v kapele s námi jezdí i Johanka, jeho dcera, taková moje „vnučka“. My tu rodinu pořád držíme pohromadě. I to mi dodává sílu žít dál.
