Jak se proměnil váš styl oblékání v průběhu tří posledních dekád? Co jste nosila v devadesátkách a co teď?
Já si myslím, že se to moc neproměnilo. Na jevišti pořád běhám v kraťasech nebo v džínách. A v soukromí, nebo když jdu někam do společnosti, mám ráda šaty. Takže myslím, že se to moc nezměnilo. Já těch šatů mám opravdu hodně moc, zrovna dneska jsem se dívala. Mám je ráda, protože člověk vezme šaty, boty a jde.
Dnes jsme vás tady na akci, kde děláme rozhovor, viděli v roli modelky. Co to dělá s vaším sebevědomím?
Strašně moc! Já jsem taková modelka ve výslužbě... Ale ne, ráda jsem přijala tu roli, protože modelkou se nestávám každý den a moc mě to baví.
Určitě jste inspirovala nejen co se týká módy spoustu lidí. Někdy se o vás říkávalo, že jste česká Sabrina. Byl to pro vás kompliment?
Já jsem byla česká Nena, to si pletete. Mně říkali v osmdesátkách, že jsem česká Nena, protože jsem na jevišti běhala stejně potrhle jako ta německá Nena. Ale Sabrina? (podívá se na své poprsí – pozn.red.) Určitě ne! (smích)
Vzhledem ke zrání a udržení si půvabu si myslím, že teď by to právě korespondovalo spíše s ní.
Aha, tak já jsem teď Sabrinu dlouho neviděla. Vůbec nevím, jestli zpívá nebo co dělá. Pokud ano, tak já se na to kouknu a příště vám řeknu.
Měla jste možnost zhlédnout druhou část minisérie Iveta. Jak to na vás dýchlo? Vy jste coby zpěvačka tu dobu prožila taky.
Iveta Bartošová žila život hollywoodské hvězdy. Bohužel tak i skončila, jako některé hollywoodské stars. Ona ten život měla v takové sinusoidě. Jednou byla na vrcholu, jednou úplně padla na dno. Asi jí nebylo pomoci. Ale myslím si, že Iveta si chvilkami ten život užívala, chvilkami ne. V každém případě jsem nedávno viděla film o zpěvačce Whitney Houstonové a jejím životě. Tam toho moc nebylo co vyprávět. Tam byly buď drogy, nebo zpívání. Myslím, že Iveta by si zasloužila taky velkofilm. Její život byl pestrý a plný zvratů. Plný krásných písniček, plný úspěchů. A potom přišel bohužel i ten pád na dno. Ale to tak někdy chodí.
Chlapi se mě bojí. Staršího partnera momentálně nechci, říká Heidi Janků |
Když jste kdysi coby Ivetina sousedka žijící o pár ulic dál pozorovala, co se kolem ní děje, oddechla jste si tehdy, že máte normální život?
Třeba když ji novináři stalkovali a seděli tam na stromech... Já jsem do branže přišla jako úplné tele. Věděla jsem, že mě čekají krušné chvilky, ale nikdy jsem nebyla tak slavná jako Iveta. Iveta byla vždycky slavnější a žádanější, vždycky byla pro lidi modla. Takže mě tohle nečekalo, já jsem byla trošku někde jinde. Nemůžu říct, že jsem si oddechla, ale byla jsem ráda, že to mám tak, jak to mám.
Když se zaměříme na svůj současný osobní život, na který v článcích v bulváru stále někdo poukazuje, připadá vám také, že vám někteří novináři mají potřebu neustále „cpát chlapy do postele“?
Ano, pořád se na to ptají. Jestli tam někdo jako už přistál, nebo ne. Já jsem pořád ve statusu nezadaná, svobodná. Zatím jsem nepotkala nikoho, kvůli kterému bych ten status změnila.
A už o sobě dokážete říci, že jste veselá vdova?
Já jsem velmi veselá. To jste nepoznal? Já jsem dlouho veselá vdova. To jako jo.
Kde nabíráte energii? Nikdo nefunguje jako robot, nikdo není na baterky. Určitě se vám také někdy ty sociální baterky vybijí.
Dobíjím je například na jevišti. Kdysi řekla moje kamarádka, že jsem trošku takový upír. Že z těch lidí pod jeviště tahám tu energii a pak ji zase předávám. Ale já jsem na světě ráda, mám ráda život a myslím si, že to je to hlavní, ten hnací motor. Jsem veselá, chci se bavit, žít, užívat si každého dne. Protože jsme tady jen na návštěvě a není čas ztrácet čas.
Troufla byste si ve čtyřiceti letech říct, že se budete mít za dvacet let takhle hezky?
Ne. Netušila jsem. Ale moc ráda žiji přítomnosti. Nerada se dívám do minulosti. Samozřejmě do té blízké budoucnosti se člověk musí trošku dívat, aby plánoval. Ale dvacet let? Co já vím, co bude za dalších dvacet let. Já už budu mrtvá.
Nohy jsou to jediné, co ještě můžu ukazovat, říká Heidi Janků |
Manžel Ivo Pavlík vás vždycky podporoval v tom, abyste byla divoká a prodávala desky. Ale kdo byl ten, co se vás snažil umírnit? Vaše teta z Ostravy?
Ne, to byl Ivoš. On mě poznal, když mi bylo nějakých devatenáct let. A věděl, že jsem divoká. Držel nade mnou takovou pevnou ruku. Protože kdyby mě pustil, kdo ví, jak bych skončila? Ne, byl to Ivoš. Věděl, že musíme pracovat, makat na kariéře, dělat to, co nás živí a baví. Teta ne. Teta se dívala tak trošku zpovzdálí.
Musela jste před ní obhajovat, když jste odhodila svršky?
Nemusela jsem to obhajovat. Ale samozřejmě jsem jí to řekla dřív, než to někde vyšlo. Teď jsem se trošku bála, když vyšlo video z jednoho nejmenovaného pražského baru, že se to k tetě taky donese, což se bohužel také stalo. Ale teta se smála, byla veselá a říkala, „jo, mně to říkal můj pan doktor, že jsi tancovala na stole.“ Takže si myslím, že už všichni vědí, jaká jsem a už mě takovou berou i v rodině.
