S Lenkou Hatašovou jste nafotila hezké snímky, decentně odhalující všechny krásy ženského těla. Byl to záměr?
Potřebovala jsem vytvořit nějaké aktuální fotky, protože jsem zjistila, že jsem nějaký ten rok neměla velké focení. Dokonce jsem mezitím i změnila barvu vlasů, neměla jsem ani aktuální fotky rodiny. A když jsem přemýšlela, jakého fotografa zvolím pro toto své zvěčnění, Lenka Hatašová pro mě byla jasnou volbou a jsem ráda, že se tohoto focení ujala. A protože je Lenka profík každým coulem, fotila a fotila a já jsem najednou před ní stála jenom v kalhotkách. Když pak dorazil můj muž, byl nadšen, takže mu asi pár fotek dám zarámovat a dostane je jako vánoční dárek.
HANKA KYNYCHOVÁ - Fotograf: LENKA HATAŠOVÁ / Make-up: MONIKA NAVRÁTILOVÁ / Styling: JAKUB HLADKÝ
Pojďme ale trochu do historie. Vím, že jste se původně živila jako vychovatelka. Jak jste se stala propagátorkou zdravého životního stylu?
Jednoduše, na domov mládeže jsem se dostala hlavně jako vychovatelka volnočasových aktivit, byla to promyšlená práce. Když děti přišly na internát, tak si mohly vybrat z celé řady kroužků, které byly hlavně sportovně zaměřené. Také jsem učila aerobik, který byl tehdy velkým hitem, takže jsem sbírala zkušenosti s praxí, a když jsem si dělala kurz cvičitelky právě pro kroužek aerobiku, tak mi všechno došlo. Chtěla jsem ho dělat naplno.
Dá se tedy říct, že se vám příchodem do Prahy začaly plnit všechny sny?
Ano, odchod z Moravy byl pro mě naplněním spousty snů, ale zároveň jsem přišla na to, že se otevřely další dveře a je jich pořád ještě moc, které bych si chtěla splnit. Možná mám někdy příliš rychlé tempo a to mě někdy zbrzdí, protože se "přehřeju", a tak jsem před nedávnem zvolila cestu žit pomaleji a víc si užívat a snad se splní rychleji a pohodověji.
Sportem se ve vaší rodině žilo vždycky?
Myslím si, že i když jsem žila v totalitě a možností jak trávit volný čas sportem bylo málo, tak jsme byli sportovní rodina. Jezdilo se hlavně na kole, moji rodiče - a to je jim dnes oběma kolem sedmdesáti let - jsou pořád aktivní. Dělala jsem moderní gymnastiku, chodila na atletiku, bratr s tátou trénoval fotbal a máma chodila na pravidelná cvičení se ženami. Vedli nás k aktivitě a také k práci, byli a jsou nám pořád příkladem.
Jakou největší pauzu v cvičení jste v životě měla?
Snad jen vždy po porodu a těsně před ním, kdy jsem musela být v porodnici a ležet. Týkalo se to hlavně dvojčat. Lenoším ráda, ale jen v případě, že jsem si odpočinek zasloužila. Lenošit mi stačí jen jeden den, mám ráda, když se něco děje, mám ráda, když se na svoje tělo můžu spolehnout, proto se o něj starám pravidelným pohybem.
Jste podruhé vdaná. Nebála jste se druhé svatby?
Vůbec ne, první svatba byla v růžových brýlích a druhá už bez nich s poučením, co jsem poprvé udělala špatně. Naštěstí jsem neměla z prvního manželství děti, takže šlo jen o nás dva.
Umíte se svými bývalými láskami vycházet?
Jsem ročník osmašedesát a tehdy bylo normální, že vztahy byly dlouhé, takže jsem jich zas až tak moc nestačila mít. S bývalým manželem se pozdravím, ale není mi to příjemné, a s ostatními jsem v přátelském vztahu, ale nevyhledáváme se, život nás zafoukl do různých koutů. Je to tak dobře.
Jak zvládáte výchovu tří dětí?
Hlavně jsem musela přijít na to, jak je chci vychovat, aby tady na tom světě dokázaly přežít až mě mít nebudou. Nakonec jsem zvolila směr, kterým mě vedli moji rodiče a přidala více kamarádství a pokec. S dětmi pořád mluvím, pořád řeším, co je trápí a co je zajímá, je to věčná diskuse. A když všechny melou najednou, tak je různě posílám za tátou nebo za babičkou a dědou. A ti se zase v důchodovém věku učí být trpěliví. Mít víc dětí je krásné, a syn Filip si sourozence přál a my jako rodiče jsme mu to dopřáli. Splnil se mu sen.
Dvojčata vás ale nezaskočila?
Dvojčata, tedy dvě holky Sáša a Sofa, jsou z umělého oplodnění, a za to, že se chytla obě vajíčka, jsem byla ráda, nějak jsem neuměla překousnout, že ze dvou vložených vajíček by jedno zaniklo, umřelo, a tak jsem na ně intenzivně myslela a obě srdíčka začala bouchat. Zaskočen byl chvíli můj muž, dal si ale silný kafe a pak jen pronesl: ´Gratuluji, těším se na ně.´
Daří se vám vést ke sportu i děti?
Geny jsou geny a v dětech se bezpochyby projeví. Jen mi vadí, že já jsem byla větší dříč bez keců a oni jsou talenti a furt remcají. Teda hlavně Filip, holky jsou ještě malé, mají čtyři a půl roku. Na co ale všichni ve sportu sáhnou, to jim jde. Vůli budu muset u všech pěstovat já.
