Hanka Vagnerová se coby herečka dostala do stádia, kdy jako hollywoodské hvězdy má svoji vlastní kolekci šperků. Jaký je to pocit?
Je to úžasné. Já musím říct, že když mi zavolali z Klenotů, abych se stala ambasadorkou, měla jsem tak obrovskou radost, že na dnešek jsem ani dospat nemohla. Fakt si toho nesmírně vážím. Mít šperky znamená asi pro každou ženu obrovskou věc. Je to elegantní, dodá vám to styl a je to něco výjimečného.
Naposledy jsme spolu hovořili na vašem velkolepém focení. Co říkáte na výsledek?
Jsem nadšená. Ale já věděla, že to bude dobré, protože Marcel Gonzalez-Ortiz je opravdu fenomenální fotograf, a to se pozná nejen podle jeho portfolia, ale i podle toho, jak pracuje a přistupuje ke každému, jak chápe, že to je taky týmová práce, jakou energii do toho focení přinést. Bylo to opravdu mimořádné focení.
Jak moc návyková je retuš? Když potom přijdou ty surové filmové záběry, jak to potom rozdýchat, když člověk zná opojení z krásných fotografií?
Já jsem primárně herečka, jsem na to zvyklá. Navíc jsem zvyklá z rolí, kde nikdo nechce, abych vypadala hezky, kde naopak chtějí, abych byla nenalíčená, abych měla kruhy pod očima. A myslím si, že to je hrozně dobře, protože když se člověk uzamkne jenom do těch hezkých obrázků nebo do světa retuše, tak to může být strašně návykové a myslím si, že to může být lehce nebezpečné. Pak se už člověk nemá rád. Třeba film Substance je o tom, že má hlavní postava právě problém se stárnutím a možná větší než celé okolí. Tak je to ve světě Instagramu a filtrů a retuše. Je strašně dobře taky vědět, co je člověk zač a mít se rád i nenamalovaný, ráno, když vstane v pyžamu.
Myslím, že to nejsurovější, co jako herečka můžete ztvárnit, jsou komunistická 50. léta v Československu. To asi může člověka hodně ponížit vnitřně, když se pak vidí.
Byly určitě kostýmy, které mi nesedly nebo líčení, u kterého jsem si říkala „au“, ale zároveň když tu postavu člověk přijme, tak i takové líčení, i ty komunistické kostýmy strašně pomůžou. Pomůžou najít klíč k té postavě. Ono se ne nadarmo neříká, že se třeba s kostýmem obléká i postava, charakter. A můžete najednou hrát někoho, kdo s tím má právě problém, ale pere se s tím nebo kdo si naopak řekl, že pro něj není důležité, jak vypadá. Už jenom to, jak vyjdete z maskérny, vám dá hrozně moc návod k tomu, jak tu postavu hrát.
Zažila jsem to nesčetněkrát, říká Hana Vagnerová o obtěžování na place |
Kdo se ve vašem vztahu naučil více z rodného jazyka svého protějška?
Samozřejmě já, protože on česky neumí vůbec nic. Umí říct „dobrý den“, „miluji tě“ a „pivo“ a to je všechno. Já musím říct, že ve francouzštině se pořád považuju za začátečníka. Ale zároveň spolu mluvíme hodně španělsky. Pro něj to je druhý mateřský jazyk a já jsem musela dost zabrat, abychom si rozuměli.
Jak moc velká pendlerka z vás momentálně je?
Musím říct, že pendluje víc on. Dohodli jsme se tak. Minulý rok jsem častěji jezdila já, ale teď mám dost práce, takže teď byl tady a příští měsíc za mnou jede do Říma, protože mám nějakou práci v Římě.
Máte sudé a liché roky?
(smích) Máme sudé a liché roky. Je to tak.
Nicolas Escavi a Hana Vagnerová (15. června 2024)
Kdybychom se hodně zasnili a koukli do budoucnosti, dovedete si představit, že byste měla úsek práce a potom s přítelem ten opravdu francouzský život na riviéře?
On sice nebydlí na riviéře, ale proč ne? Já mám pocit, že možné je všechno. Můj život už opravdu nabral takových otáček. Už jsem si myslela, že budu bydlet v Los Angeles, dřív jsem si naopak myslela, že vůbec z Čech nevyjedu, pak jsem jednu dobu byla v Itálii, pak najednou ve Francii, teď jsem zase víc v té Itálii, pak jsem najednou v Čechách.
Je to zajímavý život, který jsem si podvědomě vybrala, protože myslím, že tím bojuji se svou největší neřestí – že ty věci potřebuju kontrolovat. A to tedy nejen s hereckým životem, ale i s životem, jak ho mám teď rozdaný, nejde. Chtě nechtě se s tímhle nedostatkem musím vypořádat a musím se naučit věci přijímat tak, jak jsou trošku za pochodu, což je pro mě náročné, ale zároveň docela osvobozující. Když se podíváte na svoje největší démony, tak je to docela fajn.
Život je o improvizaci.
Právě je a myslím, že vždycky, když jsem se ho snažila co nejvíce jako držet v rukou, tak nejenže to všechno šlo tak nějak kostrbatě, ale ještě to bylo vyčerpávající. Myslím tedy, že jsem si podvědomě vybrala život, který mě nutí k improvizaci a k spontaneitě.
