Naposledy jste fotila kalendář pro českou šunku. Všude bylo maso a vy jste neodolala. Jste masová?
Já jsem byla asi zhruba sedm let vegetarián, ale už nejsem. Myslím si, že se k tomu vracet nebudu. Moc mi to nesedělo a v podstatě jsem neměla energii. Vegetariáni mi říkají, že jsem to neuměla dobře nahradit něčím, což tedy je možné. Ale už se mi to nechce zkoušet.
Vy jste byla vegetariánkou z přesvědčení kvůli zvířátkům?
Ne. Já jsem se stala vegetariánem v době, kdy jsem měla ještě anorexii. Tak jsem vyloučila ze svého jídelníčku v podstatě všechno a maso šlo jako první. Zůstaly mi asi rajčata a suchary.
Anorexie je téma, o kterém ne každý rád mluví. Bylo těžké si to sám v sobě přiznat?
Mluvit o tom je důležité. Dostat se z anorexie není vůbec lehké a je to v hlavě. Chce to hodně práce na sobě a na nějaké sebehodnotě, sebelásce. Já jsem byla moc překvapená, že jsem se jednou někde o tom zmínila a řekla, že mě z toho dostala láska, protože jsem začala chodit s přítelem. Ten mi dal tak obrovskou pozornost, že mi to stálo za to. Pak jsem si omylem přečetla komentáře pod článkem a hrozně mě zamrzelo, že devadesát procent lidí psalo, jak jsem úplně blbá, jestli si myslím, že láska někoho vyléčí. Přitom já si to opravdu myslím.
Je to tedy i tím, že by se měl člověk začít mít rád?
Celá ta nemoc je opravdu založená na velké nenávisti sama k sobě a o velkém nepřijetí. Proto jste schopni se dostat až na hranici nějakého přežití. Byla jsem hrozně překvapená, že ti lidi o tom vůbec nevědí, že nejsou schopni to přijmout, že jim to připadá trapné. Je škoda, že ve společnosti se o tom neví, a že slova jako „mít se rád“ zní trapně. Asi to je i jeden z důvodů, proč holky do toho pořád padají.
A kdy jste do anorexie spadla vy?
Mně to začalo někdy ve třinácti, čtrnácti, kde mi všichni říkali, že jsem tlustá. Já jsem bohužel byla na to citlivější, takže jsem si začala to všechno brát a měla jsem pocit, že nejsem dostatečně dobrá v ničem. Myslím si, že to může začít takhle jednoduše u všech. Tak bych ráda připomněla, že láska je důležitá, jakkoli cynicky to zní.
Kdy jste zjistila, že mít se ráda pomůže?
To je strašně složitý proces. Musím říct, že poslední dva roky i celé ježdění do Ameriky pro mě hodně bylo o nějakém sebepřijetí, sebehodnotě a změně myšlení. Takže je to dost dlouhotrvající proces. Když máte anorexii a jste na druhé straně spektra, tak to nějakou dobu trvá. Ale musím říct, že od nějakých devatenácti, dvaceti už to bylo lepší. Ale je to tedy běh na dlouhou trať.
Hana Vagnerová
To přiznání, když za vámi někdo přijde, zeptá se a vy se mu svěříte. Kdy to přišlo?
Anorektičky jsou prý bezvadné lhářky. Je to takový začarovaný kruh, ale pochází to opravdu z myšlenky, že až budete perfektní, tak si zasloužíte abyste byly přijaté společností nebo okolím. Mě hrozně šokovalo, že mi to nikdo nevysvětlil. Když mi bylo patnáct a chodila jsem po všech těch doktorech, tak jsme to neslyšela ani jednou. Bylo to pořád jen musíš přibrat, příště až přijdeš na kontrolu, tak budeš mít o dvě kila víc, jinak tě zavřeme. Ale aby někdo pracoval s mou psychikou, která je nejdůležitější, tak to ne. Znova říkám - sebeláska, sebehodnota, ať už to bude lidem v diskuzi pod tímto článkem připadat divné.
Pomohl vám z toho třeba i sport?
Asi ano. Nejvíc snad trampolína, která je skvělá v tom, že to není sport, ve kterém by se nějak hledělo na postavu. Je to strašná zábava, adrenalin. Vím, že to je návykové, a že se člověk do toho může vrátit zpátky.
Pomáhá vám na tyto věci nemyslet i práce?
Myslím si, že jsem byla jednu dobu hodně workoholik, takže pro mě to byla taková výměna závislosti za závislost. To je taky věc, kterou si na sobě uvědomuji a taky je potřeba na ní nějakým způsobem pracovat.
Co se týče jídla, viděla jsem, že po celou dobu focení jíte.
Jsem ve stádiu, že pokud se nenajím, tak jsem strašně protivná. Takže jsem ráda, že jste mi tady dali velikou snídani. Od té doby to všechno jde hladce. Jinak je pravda, že když člověk už najede na takové to pravidelné a neřeší to, všechno přirozeně funguje.
Hana Vagnerová
Ale jste velmi štíhlá a máte krásné šaty.
Já se teď cítím úplně super. Šaty jsou Elisabetta Franchi a hlavně ji ode dneška miluji. Je to úplně skvělý styl. Dokonce musím tedy prozradit, že jsem sem přišla v bílých teniskách, abych nemusela být celou dobu na podpatcích a i tak to vypadalo super.
Hodně cestujete. Co jet lag?
Já se snažím na jet lag zvyknout, ale tentokrát to bylo peklo. Měla jsem docela složitý přestup a pak jsem hned šla hrát na Jatka. Teď jsem to pocítila. Asi stárnu.
Jezdíte do Ameriky poměrně často.
Já mám pracovní vízum a podařilo se mi tam získat agenta a manažera. Čas od času tam jedu. Teď jsem tam byla dva měsíce a chodím různě po konkurzech, na herecké hodiny, které jsou fantastické. Sbírám zkušenosti. Kolikrát bych tam chtěla zůstat déle, ale na to už není čas a peníze, takže se pak zase vracím do Čech. Je to dost stres, ale já to miluji.
V Česku nejen natáčíte a děláte divadlo, ale také fotíte. Baví vás to?
Baví mě to hodně. Focení je super, protože se vždy hodím do role a jde to samo.
A co v Americe přesně studujete?
Rozhodla jsem se studovat v Los Angeles. Chodím na na kurzy improvizace v legendární škole The Groundlings, ale bohužel jsem hned po první hodině zjistila, že když se mí herečtí kamarádi z Ameriky rozjedou, rozumím jim úplnou čočku. Jsem tam totiž jediná cizinka. Na druhou stranu je to pro mě výzva a křest ohněm. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne.
