Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvSmíme-li naše povídání začít vaším dětstvím – je známo, že nebylo úplně jednoduché. Brzy jste přišla o maminku, tatínka věznili komunisté. Jak vás to ovlivnilo a formovalo do života?
V podstatě jen proto, že mě vychovával starší bratr, jsem nemusela do žádného ústavu, dětského domova nebo sirotčince. Mně bylo devět let a jemu devatenáct, takže už byl plnoletý. Byl to takový můj průvodce životem, bylo to velké kamarádství.
Jste herečka, opěrní zpěvačka a dabérka. Ve kterém momentu jste věděla, že se budete živit hlasem?
Tatínek zakládal všelijaké hudební spolky a tria, takže jsem v tom žila od malička, než ho poslali do PTP – Pomocných technických praporů. V olomouckém divadle měl tatínek lóži, permanentku a vláčel mě s sebou už jako čtyřletou po představeních. Díky němu jsem věděla, že to chci dělat vlastně skoro od narození. Divadlo mě moc bavilo a pak přišla Pyšná princezna s Alenkou Vránovou.
Vždycky jste také krásně zpívala. Máme tu ukázku – rok 1971 a Zpívající přístavy. Tehdy jste měla určitou image, která vás následně provázela, ale vy jste ji neměla ráda. Proč?
Začala jsem operou, kterou jsem sama nikdy dělat nechtěla. Bylo to jen kvůli tatínkovi – musela jsem jít na konzervatoř, ne na činohru, kterou bych si přála, ale na zpívání. Pak jsem začala dělat alespoň šansony, to byla taková úlitba.
Užila jste si díky svému půvabu hodně pozornosti?
(smích) Prosím vás, já jsem byla taková holka z Olomouce, která chtěla vypadat jinak. Měřila jsem skoro 180 centimetrů, dnes už mám snad o dvacet čísel méně. Chtěla jsem být menší, drobnější, moc spokojená jsem se sebou nebyla. Byla jsem ráda, když mě někdo objednal na nějakou práci, a byla jsem šťastná za každou nabídku.
Když přišlo na filmové natáčení intimnějších chvilek – objímání, muchlování – dnes na to fungují takzvaní koordinátoři intimity. Jak se to točilo tenkrát?
Nijak. Řekli mi: „Teď on přijde, obejme tě, bude tě líbat na krk, musíš to nějak prožívat.“ A tím to skončilo. S námi se jednalo jako s herci, nás to nikdo nemusel na place učit. Herci musejí umět zahrát všechno.
Dabujete například herečky Judi Dench, Maggie Smith nebo Margo Martindale. Lidé si vás ale spojují hlavně s Jessicou Fletcherovou a seriálovým fenoménem To je vražda, napsala.
Angela Lansbury se mi dabovala velmi dobře. Hrála strašně samozřejmě, byla hrozně civilní. Nebyly ještě tehdy různé umělé inteligence – dnes to překládají a člověk kolikrát neví, jestli se mluví o žirafě, nebo o krokodýlovi. Tehdy to byl krásně přeložený text a krásná čeština.
Jste držitelkou ceny Thálie za celoživotní dílo v oboru muzikál. Získala jste také dvě ceny Františka Filipovského – za celoživotní mistrovství v dabingu (2013) a za herecký výkon v dabingu (2023) za roli paní Lowryové ve filmu Paní Lowryová a syn. Se kterým z kolegů jste se vždy dokázala v dabingovém studiu „vyřádit“?
V Jessice to byl Honza Schánilec a Milošek Vávra. Tyhle dva kluky jsem milovala, vždycky jsem se na ně moc těšila. Dabing jsem vždycky dělala s chutí a je to tak dodnes. I když staří lidé těžce vstávají, stejně se pokaždé, když někdo zavolá a ještě si na mě vzpomene s nějakou prací, moc těším.
Stáří je krásné, když se člověk s věkem smíří, říká Hana Talpová![]() |
Poštěstila se vám velká řada skvělých profesních setkání. Je tam mnoho úžasných jmen, ale nás dnes zajímají dvě konkrétní: Waldemar Matuška a Miloš Kopecký. Jací byli?
Úžasní. Miloš byl výjimečný herec. Měl všelijakou pověst ohledně žen, ale jak pochopil, že se mnou žádné hrátky nebudou, byli jsme velcí kamarádi. Nevím, jestli se to ví, ale měl těžké deprese. Vždycky mi vykal, do posledního dne. Občas mi zavolal a řekl: „Kamarádko, já vás strašně potřebuju.“ Nebo mi zavolal domů a říká: „Dejte mi toho vašeho chlapa.“ Manžel šel k telefonu a on povídá: „Tady Kopecký. Hele, chlapče, že mi ji půjčíš na večer?“ A šli jsme do hospody. On vůbec nic nejedl, vzal si vždycky aspirin a sodovku a strašně dlouho jsme si povídali. Ty debaty byly hodně intimní, z jeho života. Byl v takovém stavu, že si najednou nevěděl rady.
A jaký byl Waldemar Matuška?
Walda byl pusinka, měli jsme se strašně rádi. Když jsme točili Miláčka (1972), takový dobový muzikál, byl tam i Milda Kopecký a byl úžasný. Byla to Waldova první mluvená role, předtím nikdy nehrál, a Milda ho krásně učil texty a pomáhal mu. Walda byl takový chlapák, alespoň na mě tak působil.
Moc děkuji za sdílnost a za to, že jste přijala pozvání do Rozstřelu. Užijte si Vánoce ve zdraví a vykročte pravou nohou do nového roku.
Děkuju. Já bych všem popřála hlavně zdraví. To je dnes opravdu velice žádaný artikl a musíme na něj myslet. Přeji všem šťastný nový rok, krásné Vánoce a hlavně radost ze života. Jakmile má člověk pohodu v duši a důvod se smát, všechno zlé se smaže.
V Rozstřelu byla mimo jiné řeč i o čtyřicetiletém angažmá Hany Talpové v Hudebním divadle Karlín, kde odehrála zhruba šedesát rolí, i o osudové životní věštbě a československém televizním kriminálním filmu z roku 1986 Černá punčocha.
























