Hanu Talpovou můžeme opět slýchat v televizi, protože propůjčila svůj hlas Angele Lansburyové, která ztvárnila Jessicu Fletcherovou v seriálu To je vražda, napsala. Jak vzpomínáte na tento dabing?
S láskou, protože ten seriál je strašně přívětivý. I když jsou to detektivky, neteče tam krev. Paní Lansburyová byla neuvěřitelně akční starší paní, takže i pro generaci, která už je trošičku a malinko v té druhé půlce, je to strašně optimistické. Jak tam jezdí na kole a všechny ty situace. Hlavně to je hrozně chytrá baba a já jsem vždycky přemýšlela, jak na to přišla. I když jsme to dotočili, tak mi to teda moc nějak nedocházelo, ty její pochody. A to právě miluju na detektivkách. Strašně miluju Colomba, bohužel nám Dalimilek Klapka odešel, který ho takhle báječně nadaboval. Vzpomínám na to s láskou. Točili jsme to asi patnáct let.
Pohltila vás osobnost Angely Lansburyové?
Já jsem ji teď dabovala... Jak se jmenuje ta pohádka? Teď jsme dělali ten remake.
Mary Poppins?
Mary Poppins se vrací! Je tam tedy hodně starší, už sedí, ani moc nechodí. No ale pořád má jiskru, a dokonce tam báječně zpívá. Musím říct, že jsem s tím měla co dělat, abych to odzpívala.
Když vzpomeneme třeba jednu vaši filmovou roli, tak mě teď konkrétně napadá Černá punčocha...
Ježíši Kriste! Ježíš Maria! No to mi ani nepřipomínejte. Černá punčocha to bylo takové, jako že mi zavolala produkce, jestli bych to udělala a že pan režisér by si přál. Řekla jsem si, že samozřejmě bude léto, dobře, beru to. A oni na to, že no paní Talpová, ale točí se už zítra. Myslím, že jim někdo odpad nebo to někdo odmítl. (smích) Já jsem se zrovna ten den, když mi volali, ostříhala. Proto tam mám tak příšernou hlavu a vypadám tam hrozně! A celý ten film, není to moje, že bych se nějak s tím prezentovala.
Takže to bylo něco, s čím jste se nechtěla prezentovat, že jste se sama sobě ve filmu nelíbila?
Je to takové... Ona i ta role. Sice mi lidi píšou a posílají různé fotky na podpis a mezi nimi je pokaždé nějaká z toho filmu, jak jsem v posteli. No to mám vůbec nejradši! (smích)
No ano, tam jste vlastně i ve spodním prádle. Spoře oděná.
Mám župan, ale vypadá to, že jsem tam opravdu krasavice inteligentní.
Vás tady docela, jak to říct slušně, zneužili fotografové. Jak vy jste sama sebe teď popisovala před jejich objektivy? Mně se to líbilo, že to bylo s humorem vám vlastním.
Já jsem se odjakživa strašně nerada fotila. Pokud nejsem v akci, nehraju divadlo nebo se verbálně nějak neprojevuju. Neumím takové to, co umí manekýny a modelky. Vždy jsem měla pocit, že vypadám příšerně. Byla jsem hrozně vysoká. Teď už samozřejmě díky věku se tak jako pomalounku zmenšuju. No a vždycky jsem se hrozně sama sobě nelíbila, takže jsem tím pádem ani moc nechtěla být zvěčňována na fotkách.
Proto jste spíše vsadila na svůj hlas? Na to, že se budete živit hlasem, jak jste na to vlastně přišla?
Přestala jsem točit z toho důvodu, že když vidíte něco na ČT 3, kde teď dávají ta 60. nebo 70. léta, kdy jsem toho docela dost dělala, tak to jsou samé takové ty enfant terrible. Ještě pštrosí péra zapíchaná od hlavy, až nechci říkat kam. Mně to šíleně vadilo. Prosila jsem pana režiséra Balíka, ať mi dá gumáky, vidle a obsadí mě do nějakého JZD. On mi říkal: „Jsi padlá na hlavu? Podívej se na sebe, jak vypadáš! To nejde. Prostě nejde.“ Takže jsem si pak řekla, že ne, že už nechci. Protože takovéto role, to nemáte z čeho. Pořád nějaké milostivé paní, šíleně krásné, nalíčené a upravené paruky. Ne, ne.
Kdo vás fascinoval ze světa hereček, když jste šla sama studovat?
Pravdou je, že jsem chtěla dělat herectví. Ale můj tatínek byl kantor a jak se říká, co Čech, to muzikant, tak on byl úžasný muzikant. Řekl: „Ne, ty máš hlas a půjdeš na konzervatoř na zpěv!“ Takže jsem vystudovala operní zpěv. Mám dokonce Akademii múzických umění a skončila jsem nakonec v Liberci v opeře, kde jsem zpívala nádherné velké role. Ale furt jsem inklinovala k tomu verbálnímu projevu. Naštěstí se mi to povedlo. Dala jsem tam výpověď a odešla jsem do Prahy. Tady si mě někdo všiml a začala jsem dabovat. A to už byl k hraní krůček. Pak jsem začala točit v televizi a tak.
Když uděláme bilanci, co vy sama ze svého uměleckého katalogu považujete za ten pomyslný vrchol? Operu?
Hmm. No, mně ta opera pomohla. Ta technika a umění zacházet s hlasem. Potom jsem ještě dělala šansony, natočila několik desek. Ale víte co, já mám takovou tu povahu. Nad ničím se nějak extra moc nezamýšlím a nedělám z ničeho událost. Jsem prostě: tohle mě baví, bezvadná písnička. Super, co mám zítra? A zítra nemám zpívání, už mám zase hraní. A co mám pozítří? To už zase jedu něco někde moderovat a takhle. Já jsem seděla, dá se říct, na deseti židlích. Mě to dodneška všechno šíleně baví. Kdybych nebyla taková stará bába už dnes a měla ještě nějakou kondici, tak bych se opravdu vrhala úplně do všeho.
V podstatě celý můj život byl o mém synovi a o divadle. Tuhle jsem dělala nějaký rozhovor a oni mi říkali: „No, a tak nějaké příběhy?“ Tak já říkám: „Nemám.“ Nemám. Já jsem pracovala a pokud jsem teda nepracovala, tak žádné moře a na lyže. Na to jsem neměla čas. Buď jsem pracovala, nebo jsem se věnovala synovi. Ale musím říct, že to byl šťastný život. Strašně šťastný.
Antonín Molčík a Hana Talpová (Přelouč, 21. září 2013)
Máte teď před sebou nějakou dabingovou roli?
Zítra jdu dabovat, ale nevím co. Nevím, co to bude, protože dneska je dabing rychlovka. Všude jde o peníze, že jo. Takže tam přijdu, dostanu sluchátka, scénář a babo, dělej, co umíš! (smích)
Byly ty honoráře za Jessicu v devadesátých letech pěkné?
Musím vám říct, že to bylo ještě dobré. Protože teď, kdy je všechno stokrát dražší, tak ty honoráře jsou daleko menší, než byly po revoluci.
Ale pořád přilepšení k důchodu.
Víte co? Tím, že pořád ještě nějak pracuju, tak ty prachy… Byt jsem vyměnila za malý, poněvadž to mě pánbůh osvítil a řekla jsem si, na co potřebuju nějaké obrovské místnosti, abych furt někde luxovala? Nakonec pak budu mít nemocnou páteř a nebudu se moc hýbat a kdo to za mě bude dělat? Já toho moc nepotřebuju. Co se oblékání týče, nejsem vůbec přes ty blůzičky a já nevím co. Já spíš ty sportovní věci, protože jsem měla bráchu, který byl úžasný sportovec. My jsme tak žili normálně. Ale samozřejmě každá koruna dobrá. Teď jsem přijela taxíkem a za pár metrů si vzal čtyři stovky. No to je šílené! Ale já všechnu práci dělám dodneška a s radostí.
