Patříte mezi mimořádně produktivní autory. Na sklonku roku jste vydala hned dvě knihy, kromě povídkové také kuchařku. A dáváte dohromady nápady na další. To je dost velké tempo, ne?
Všimněte si, že je to teď dané dobou. Dnes většina i světových spisovatelů vydává minimálně jednu knihu ročně, protože to určují dohody mezi autorem a vydavatelstvím. Je to vlastně taková práce. Když vydavatelství zjistí, že autor má potenciál, tak chce onen potenciál využít. Už jsou tak dlouhé plánovací lhůty a marketingové obsazování knihkupectví, že se autor vybízí k tomu, aby tvořil. Doba je rychlejší.
Ve vašem případě je to už ale více než jedna kniha za rok.
U mě to začalo tak, že jsem vydávala jednu knihu ročně, a to bylo akorát. Čas k tomu jakoby nazraje, protože píšu povídky pravidelně minimálně jednu týdně. To znamená, že se to hezky nastřádá. Ale moje vydavatelka mi jednoho dne řekla: Podívej, Viewegh píše dvě! A já jsem si řekla: No tak to ne! A tak vznikla ještě jedna řada, abych mohla svůj pohled pojednat ještě trochu jinak. Pohybuju se v jednom žánru, což jsou právě ty povídky, potom také moc ráda cestuju, takže mám cestopisy, a k tomu jsem začala přidávat ještě recepty. Vlastně se tak vytvořila druhá řada.
Nebojíte se, že při takovém tempu dojdou nápady?
Já se ani nebojím, že by člověku došla inspirace. Psaní je mi opravdu blízké. Je to moje nejvlastnější já. Takže když nepíšu, něco mi chybí. Spíš mám strach, abych neztratila takovou tu dychtivost to vůbec vydávat a starat se o všemožné věci okolo.
Čtete vy sama české autory?
Čtu hodně. Myslím, že víc než většina lidí. A čtu i české autory, které mám ráda a jsem vždycky zvědavá, co nového napsali. Samozřejmě se na to dívám i trochu kolegiálně a maličko profesionálně. Spolupracuji totiž s vydavatelstvím Albatros Media a jsem pro ně zároveň někdy takové tykadlo pro vyhledávání talentů. Takže se na to někdy dívám pohledem, zda by nebylo dobré mít toho či onoho spisovatele ve svých řadách.
Dáváte třeba po přečtení knihy svým rovnocenným spisovatelským kolegům zpětnou vazbu?
Ono to není tak, že by spisovatelé tvořili nějakou zvláštní čeleď a jenom to je spojovalo. Mám mezi nimi kamarády. Každopádně pro mě samotnou je nejlepší motivací pochvala. Vím, jak mě hrozně potěší, když mě někdo povzbudí a pochválí. Takže jsem ráda, když jim knížku můžu pochválit. Většinou to tak je. A když ne, tak raději neříkám nic. Neříkám ani, že jsem ji četla. Nestává se to ale často. Ono to není lehké, napsat knihu. A napsat knihu, která má hlavu a patu, už vůbec ne.
Český trh je poměrně malý. Dá se u nás vůbec uživit pouze psaním? Zmínila jste Michala Viewegha, což je jedna z osobností, u kterých se dá předpokládat, že ano. Nebude jich ale asi mnoho...
Já taky. Spisovatel, který má svůj okruh čtenářů, se čistě psaním uživit může. Samozřejmě jsme limitováni češtinou. Kdybychom – a to je ten kondicionál, který já nerada používám, žili i v jiné zemi a používali internacionální jazyk, tak kniha, která má úspěch u nás, by měla úspěch i tam. Tady se často i ztratí kouzlo knížky v překladu. Je to daleko náročnější. Sice je spousta veletrhů, kde se nabízejí knihy, ale v tuto chvíli to hodně válcuje anglosaský svět anebo třeba severské detektivky. Vždy se najede na nějakou vlnu, která trvá dočasně, a pak ji zase vystřídá jiná.
O vás se ví, že váš tatínek pocházel z Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajiny. Před časem jste se o jeho domovině rozpovídala i ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka. Sledujete aktuální dění na Ukrajině?
Ano. Nemůžu sice říct, že bych denně vyhledávala nové a nové zprávy, ale jsem s tím neustále svázaná. Mám kamarádku Olgu, která mi jako hospodyně pomáhá s domem a je Ukrajinka, takže spolu mluvíme ukrajinsky. Vlastně to spolu pořád řešíme. Zajímá mě, co si o té situaci myslí ona a vůbec Ukrajinci žijící u nás, a tak mě seznamuje se svými názory. Tudíž v tom vlastně pořád jedu.
Udržujete pravidelný kontakt s částí vašich příbuzných, kteří tam žijí?
Mám tam rodinu, ale neudržujeme vazby intenzivně. Kdybych tam jela a oznámila jim to, tak se určitě potkáme. Naposledy jsem tam byla asi před čtyřmi lety. Víte, u nás v rodině je problém, že můj táta byl nejmladší, a tudíž tam jsou velké generační rozdíly. Ti, které jsem znala od táty, už dávno zemřeli. Dnes už jsou to zase potomci jejich dětí a ti už jsou pro mě hodně vzdálení.
Stála jste také v čele několika společenských časopisů a s tím se pojí téma večírků. Umíte za ta léta v šoubyznysu už na první pohled poznat, kdo se na večírek vetřel a kdo tam patří, třeba podle toho, jak se rychle vrhají k rautovým stolům?
V tomhle se doba také hodně změnila. Já jsem začala chodit na večírky asi tak v roce 1992, to už máte 24 let. Tehdy se na akcích podával uherák a paštiky. To už je dávno pryč. Kdyby dneska někomu nabídli na večírku uherák, tak by snad omdlel. Pak zase přišla doba zabijaček. To se dnes díky rustikálnímu trendu začíná znovu objevovat. Je to ale velmi nevhodné, když máte ve večerních šatech zpracovat jitrnici příborem jednou rukou vestoje. Ale vždycky jsme říkali, že se objevuje taková ta letka, což bývali starší novináři. Ti chodili vysloveně za jídlem a cpali si ho do igelitek, které pak vyhazovali z okna a vyzvedávali si je cestou domů. Holubova letka, tak jsme jim doslova říkali. (Pod tímto názvem má skupina dokonce samostatné heslo na české Wikipedii – pozn. red.).
Neříkejte, že tihle lidé vymizeli...
Kupodivu jsem celkem nedávno potkala letku ve velmi nóbl prostředí. Upustili jen od toho, že by kradli sýry a salámy. Místo toho si brali lahve vína. Pak se samozřejmě na večírcích rády objevují slečny, které nechávají hojně plastické chirurgy pracovat na svých postavách, aby se pak mohly předvést polonahé jako takové dekorace. Ovšem je pravda, že o těchhle dekoracích se pak v bulváru nejvíce píše.
Když se ohlédnete hodně nazpátek do minulosti, nestalo se vám někdy, že byste se vy sama na nějaký večírek protlačila takzvaně načerno?
Ne. Tím, že jsem už od začátku devadesátých let měla první televizní pořad o společnosti V žitě, tak mě naopak zvali všude všichni. Můj stres byl z toho, že musím na večírek. Byla jsem z toho někdy úplně vyřízená. Takže to bylo úplně obráceně.
Umíte si dnes společenskou akci opravdu užít čistě jako setkání s přáteli a oprostit se od přítomnosti novinářů a fotografů?
Vždycky jednou do roka, když mám křty svých knih, tak dělám opravdu velký večírek, kde je poměrně hodně lidí. A protože se pohybuju v šoubyznysu od roku 1981, tak moji přátelé jsou hlavně z oblasti umění. Někdy jsem tím až sama zaskočená a říkám si, že pozvu i v uvozovkách normální lidi. Tak ano, mám tři kamarádky, které nejsou vyloženě ze šoubyznysu. Jsou to ale scenáristky, takže také každého znají. Když takhle všechny shromáždím, tak navzdory novinářům si to umím užít. Někdy se také těším na Českého lva, protože jsou tam kamarádi filmaři, ale už je to veliké a je jich tam strašně moc. Někdy si zase užiju karlovarský filmový festival.
Chystáte se na něj i letos?
Teď už tam pátým rokem nebudu, protože v tu dobu jsme začali jezdit s dcerou a vnukem do Itálie a moc si to užíváme. Narodil se mi vnuk a Vary zkrátka musely stranou.
