Necelé tři měsíce. Tak krátká doba uplynula od chvíle, kdy se dozvěděla, že je její muž nemocný, do jeho smrti. Nález na mozku se nedal operovat, lékaři mu nemohli pomoct. "Přesně jsme nevěděli, jak dlouho to bude trvat," říká.
Čtěte ve čtvrtek
Velký rozhovor s Halinou Pawlowskou čtěte v Magazínu DNES.
Manžel umíral doma, že by byl v nemocnici, si vůbec nedovedla představit. V tomto směru je totiž značně radikální. "Není nic lepšího, než když člověk umře doma, nic víc mu nemůžeme poskytnout," tvrdí.
"Nesnáším výmluvy typu: Teď se musím věnovat práci a tím pádem se nemůžu starat o svou starou matku. Když někdo odloží malé dítě, je označen za krkavčí matku. Ale když odloží starého či nemocného člověka, bere se to jako normální. Myslím, že koloběh života by měl pěkně začít a pěkně skončit. Ne odložit člověka někam, kde umře a čekat, aby to bylo co nejrychleji, abychom za ním nemuseli jezdit," vysvětluje.
Po manželově smrti sedla a začala psát knížku Pravda o mém muži. O tom, jaký byl, proč s ní nechodil do společnosti, jak probíhala jeho nemoc. Brala to jako terapii, ale také věří, že jí knížka bude manžela připomínat.
Poznali se na škole, jí bylo jednadvacet, jemu třiadvacet. "Taková dlouhá manželství mají výhodu v tom, že jeden druhého dokonale znáte. Teď si připadám jako ořech, ze kterého zůstala jen půlka," říká.
Už zase chodí do společnosti, chystá křest knížky, směje se. Ale to je jen maska. Když je sama doma, v noci brečí. O svých pocitech, vypořádávání se s životními změnami a všem, co v posledních měsících prožila, mluví ve velkém rozhovoru ve čtvrtečním Magazínu DNES.
