Kromě herečky a scénografky jste i vášnivou kavárnicí. Jak se to stalo?
Vidíte, letos je to vlastně deset let! Tehdy jsem si se svým někdejším partnerem chtěla zařídit ještě nějaký vedlejší byznys kromě našich hlavních profesí, a zrovna byl k mání prostor kavárny v DAMU. Vyhráli jsme výběrové řízení, a bylo to. Postupem času jsme měli kavárny dokonce tři, ale s koncem vztahu jsme si je pak zase rozdělili.
Mezitím uběhlo hodně času.
A já jsem opět u zrodu své zbrusu nové kavárny a bistra s názvem Kafe Prales. Ten název proto, že z jejího provozu budeme zároveň podporovat českou organizaci Save Elephants, která se zabývá ochranou pralesních slonů a teď chce získat pod svou správu národní park v Kongu. Bude to vůbec poprvé, kdy Češi budou tímto způsobem spravovat kus pralesa. Začátkem října jsme spustili testovací provoz a budeme ještě vychytávat drobné mušky. Každopádně se můžete těšit na velmi kvalitní gastronomický zážitek.
Jste založením ekoložka?
Spíš jsem si uvědomila, že bych od své práce kromě výdělku a toho, že mě to baví, chtěla i nějaký přesah. To je v tomto případě právě pomoc zmíněné organizaci. Můj bývalý partner, biolog a ochranář Arthur Sniegon, mě velice ovlivnil svojí činností. Jakmile se člověk jednou seznámí s problematikou stavu přírody, jen těžko před tím dokáže zavřít oči.
Mohou vás v kavárně navštívit vaši fanoušci a objednat si kávu přímo u vás?
Potkat mě tam asi mohou, ale na tohle všechno mám profesionální personál. Má role je spíš supervize, PR. Já se chci především věnovat herectví.
Máte mateřské plány?
Uvědomuji si, že mám ve svém věku nejvyšší čas. Dnes tak moderní pozdní mateřství není z biologického hlediska jednoduché. Vím o čem mluvím, hodně jsem se o to téma zajímala. Já osobně jsem ale musela ve svém životě nejdřív najít rovnováhu. Nechala jsem se hodně pohltit prací, až už to bylo místy i za hranou, hlavně v době po covidu. Prošla jsem si i syndromem vyhoření a musím přiznat, že to bylo hodně těžké období.
Co vám pomohlo?
Určit si priority a skončit se scénografii. Dělat najednou tři práce a mít na to jen 24 hodin denně, to se prostě nedá. Dále jsem zažila, jak je těžké přeladit se do pozitivního módu ve chvíli, kdy jste na dně a kdy se ještě nezměnily kulisy nebo okolnosti, které vás na to dno přivedly. Asi to bude znít zvláštně, ale mně se podařilo dostat se do klidu díky meditacím. Jen jsem žasla, jak vše vlastně funguje. Náprava musela přijít v mém případě zevnitř. Až potom se začala měnit i moje realita.
Je vaše zkušenost přenosná?
Nevím, pokusím se o to. Vím, že to zní moc ezotericky, ale u mě to funguje. Tyhle věci jsou vždy hodně subjektivní, ale zkusím to zjednodušeně vysvětlit. Začínám vždy celkovou relaxací těla, kdy se musím zklidnit na fyzické úrovni pomocí speciálních technik, jsem totiž hodně hyperaktivní. Další fází je forma autosugesce, která nastupuje ve chvíli, kdy mé tělo začíná jakoby usínat – ne však mysl. V té chvíli se nachází mozek v pomalých alfa vlnách nebo theta vlnách a lze ho nejvíce ovlivnit. Nahrála jsem si vlastní autosugesční nahrávku, pomocí které přeprogramovávám své zajeté vzorce a přesvědčení, které mi škodí. Je kolem toho ještě spousta dalších detailů, ale to by bylo asi na jiný rozhovor.
Máte seznam přání, která si v průběhu života plníte?
V podstatě mám. A vždy se zpětně musím smát, jak to funguje. Sny se mi plní, ať už v pracovní, či osobní rovině. Včetně takových maličkostí jako třeba karneval v Rio De Janeiru, který jsem měla možnost navštívit při své nedávné cestě americkým kontinentem. I to, že jsem se stala herečkou, bylo možná výsledkem mého nějakého dětského snu, na který jsem už dávno zapomněla. Pak přišla jednou příležitost ve chvíli, kdy jsem začala překládat pro vietnamské herce v seriálu Ordinace v růžové zahradě, a bylo to.
Nezůstala jste jen u hraní před kamerou, postupně jste začala hrát i divadlo. To byl také váš sen?
K divadlu jsem měla vždy blíž jako scénografka, ale jako herečka jsem se mu vyloženě vyhýbala. Pak nastal zlom, když jsem dostala nabídky hrát... a tak jsem to zkusila. A musím přiznat, že dnes mě divadlo baví víc než herectví na kameru.
Kde všude vás diváci mohou vidět?
Třeba v Činoherním klubu v představení Linda Vista, v alternativním Chemickém divadle nebo v Divadle Bez zábradlí ve hře Láska z mládí. K téhle roli jsem přišla vtipným způsobem – v té hře je postava staré Číňanky, tak si Roman Zach vzpomněl na mladou Vietnamku (smích). A v březnu začnu zkoušet novou hru Komuna v Činoherním klubu, kterou bude režírovat Ondřej Sokol. Moc se těším.
Setkáváte se často s tím, že dostáváte role na základě toho, že jste Vietnamka?
Zatím ano. Ale věřím, že zažijeme dobu, kdy i kinematografie začne odrážet skutečnou realitu. Žijeme tu v Česku už druhá generace a fakt, že Vietnamci jsou ve filmu či televizní tvorbě většinou vždy jen večerkáři, pěstitelé marihuany nebo mafiáni, je vážně k smíchu. Nebo spíš pláči. V naší rodině najdete snad všechny profese od lékaře a automechanika, po obchodníka na burze či řezníka. Jsme úplně normální lidé všemožných profesí, stejně jako Češi, tak nevím, proč bych neměla dostat i nějakou normální roli.