Historie vaší rodiny je tak pestrá, že jste o ní dokonce uvažovala spolu se synem Ondřejem natočit film. Jak jste daleko?
Zatím jsem spíše ve fázi nápadu, ale ještě jsem ho nezavrhla. Sága našeho česko-slovensko-maďarského rodu je tak pestrá a mnohovrstevnatá, že by to bylo skutečně hodně zajímavé. Tak uvidíme, třeba na realizaci ještě dojde.
Po otci jste zdědila lásku k poezii, co vám dala do vínku maminka?
Maminka se poezii věnovala také a rozuměla jí. Takže i ona měla velký vliv na mou poetickou duši. Tatínek dokonce používal umělecké jméno Jaroslav Verián Vrána, což byla i jakási pocta mamince. Verián byla totiž přesmyčka jejího dívčího příjmení Venerová.
Pamatujete si nějaké verše z pera vašeho otce?
Samozřejmě! Několik veršů z tatínkovy sbírky Zakletí dokonce často používám jako své životní motto: Co dostupno, neláká nás. Jen překonáním rostem. Je tolik tragické krásy v tom příkazu mládí, prostém…
Po absolvování brněnské JAMU jste dostala nabídku k angažmá hned do třinácti českých divadel. Podle čeho jste se rozhodovala, kterou z nich přijmete?
Tímhle se opravdu můžu chlubit. Volila jsem ale podle svého nejlepšího uvážení a taky podle své touhy hrát v repertoárovém divadle. Mezi nabídkami angažmá byla spousta malých divadel jako například pražské Rokoko. Ale já měla jasnou představu o tom, kde bych ráda začínala. Nakonec zvítězilo Ostravské divadlo, kde jsem prožila nádherné dva roky nejen proto, že jsem tam potkala dva své nejlepší celoživotní přátele Zorenku Rozsypalovou a jejího muže Františka Šece, což byli úžasní lidé a vynikající herci. Spojovala nás nejen profese, ale i slovenský původ a zejména městečko Stará Turá, kde jsme se vždycky o prázdninách scházeli. Mimochodem zrovna nedávno byla na jejich ostravském domě odhalena pamětní deska.
Vaše pozdější pražské angažmá znamenalo celoživotní lásku k Divadlu na Vinohradech, kam jste se dokonce později po osmileté pauze vrátila. Jaké to pro vás tehdy bylo?
Byla to právě zásluha Zory Rozsypalové, že mi ředitel Vinohradského divadla Luboš Pistorius nabídl nové angažmá. Hledal tehdy mladou herečku do role Markéty ve Faustovi a Zorka ho na mě upozornila. Bylo to pro mě zlomové období i zlomová role. To divadlo jsem milovala, bylo součástí mého hereckého i osobního života celých 42 let. Pozdější restrukturalizace pro mě nebyla jednoduchá, ale musela jsem to akceptovat a život šel dál. O to větší byla moje radost, když mě nový ředitel Tomáš Töpfer po osmi letech povolal zpátky a já si další čtyři roky mohla zahrát na těch mých tak důvěrně známých milovaných prknech.
Díky vinohradskému divadlu jste procestovala svět. Co pro vás byla největší exotika?
Asi Mexiko. Tam jsme hráli dokonce několikrát a místní česká komunita nám uspořádala takové menší mexické turné. S představeními R.U.R a Slavnost na Stříbrné hoře jsme navštívili snad třináct mexických států napříč celou zemí a doslova nás dojalo, že i když bylo pro diváky připraveno překladové zařízení, Čapkovo R.U.R. chtěli všichni slyšet v češtině. Z Mexika jsme byli nadšení, moc se mi líbily mayské pyramidy. Na jednu z nich jsem dokonce vyšplhala.
Co se vám vybaví při vyslovení jména Hedvika Hajská?
To byla snad jedna z mých nejzajímavějších seriálových rolí. My všichni školou povinní byl ve své době velmi populární seriál. Všichni žili jeho postavami a já hrála učitelku, která měla velké psychické problémy. Bylo to pro mě zajímavé i v tom, že moje maminka byla vynikající učitelkou a já se s ní tak trochu prostřednictvím své role mohla propojit. I když nespravedlivě, protože jsem hrála vlastně její opak.
Setkala jste se tehdy s nějakými odmítavými reakcemi veřejnosti?
Vzpomínám si například na manželku Vládi Menšíka Olgu, která se mě tehdy ptala, proč jsem tak příšernou roli brala. Ač manželka vynikajícího herce, vůbec nechápala, jak jsou pro nás negativní postavy úžasnou látkou k hraní. Samozřejmě jsou náročné na psychiku. Dobrý herec roli nehraje, ale prostě ji žije, což se někdy neobejde bez lehčích následků na jeho duši.
Herci mají vůči režisérům respekt, ale přeci jen, protestovala jste někdy proti scénám, které po vás režisér chtěl?
To ne. Ale nikdy jsem neměla velkou zálibu v natáčení intimních scén. Ne že bych se jim snažila za každou cenu vyhnout, ale pokud to šlo jakkoliv zahrát jen jako, byla jsem ráda.
Jak byste charakterizovala vztah s vaším synem, režisérem a hercem Ondřejem Kepkou?
To je nesmírně náročná otázka. Máme se tak moc rádi, že se o tom dost těžko mluví. Pokud se ale ptáte na vztah herecko-režisérský, tam šly vždycky naše rodinné vazby stranou. Při práci mi dokonce Ondra říkává Gábi, aby odlišil, že v tu chvíli jsme na jiné lodi. Navíc jsem moc ráda, že se nám spolu podařilo před časem natočit dokument Království poezie. Toto téma se v našem rodě dědí z generace na generaci a ani Ondra mu neunikl.
Kolik herců přesně čítá váš rod?
Kromě mě a Ondry je hercem můj švagr Jaroslav Kepka. Ten nás ostatně s mým mužem Jiřím dal kdysi dohromady. A herečkou je také moje sestra Miriam Vránová, která žije v San Franciscu. Díky tomu, že je Miriam o dvacet let mladší než já, měly jsme možnost si spolu zahrát ve filmu matku s dcerou.
Hereckou noční můrou je odjakživa prošvihnuté představení. Zažila jste to někdy vy sama?
Jednou a bylo to příšerné. Zapomněla jsem, že hraju i odpolední představení, a dorazila s půlhodinovým zpožděním poté, co mě režisér Štěpánek vypátral u Kepků doma. Prostě mě u diváků nějak omluvil a ti trpělivě čekali v hledišti, než dorazím!
My všichni školou povinní (1984)
Chalupáři (1975)
Sňatky z rozumu (1968)
Traduje se o vás, že jste vždy měla coby pedagožka hodně blízko ke svým studentům. Dokonce jste s nimi prý navštívila house party?
A proč bych nenavštívila? Pořád o tom ti moji studentíci mluvili, tak jsem chtěla vědět, o co jde. Moc mě to ale nechytlo, takže na house party nechodím. Navíc jsme si podobných akcí zažili s kolegy herci víc než dost, jen ta muzika byla jiná.
Kdo byli vaši nejoblíbenější studenti?
Těch bylo! Moc ráda ale vzpomínám na ty své úplně první, možná právě proto, že byli první. Patřili mezi ně například Zlata Adamovská nebo Vladimír Dlouhý, a byli to skvělí studenti, ze kterých se později stali skvělí herci. Stejně jako z Vladimírova bratra Michala Dlouhého. I on byl mým velmi talentovaným žákem.
Před časem jste absolvovala náročnou operaci, jak se vám teď daří?
Mám se dobře, pomalu se zotavuji a ráda bych si ještě zahrála nějakou hezkou roli.
