„Za mlada byla sólistkou, pak sboristkou,“ vrací se Filip Renč do svého dětství. „A co jsem měl sám doma po večerech dělat? Tak jsem s ní chodil do divadla. Viděl jsem všechny operety nejméně padesátkrát a vždycky jsem trpěl, když herci udělali něco jinak než při předchozím představení. Stávalo se to zejména, když hrála alternace, druhé obsazení. Od té doby, když v divadle režíruji, nerad chodím na kontroly, protože herci si v každé inscenaci vždycky udělají nějakou změnu. A mě tak trošku ničí, že to nehrají tak, jak jsme to spolu nazkoušeli,“ říká režisér, k jehož divadelním projektům patří mimo jiné muzikály Kleopatra, Golem a Andílci za školou.
V O2 areně byl zatím jenom v roli sledujícího. „Šli jsme se Sofinkou na Cirque du Soleil. A ona u toho usnula,“ vzpomíná na zážitek s dcerou. Stejně jako kdysi on i sedmiletá Sofie je vedena k hudbě. „Chodí na klavír a baví ji to. Doma má elektrické piano. A teď bych ji chtěl dát ještě na tanec, protože je hodně hudebně nadaná,“ říká Filip. Na muzikálu Zlatovláska, jenž režíroval, byla několikrát a Rebely, kteří se kromě filmové verze dočkaly i jevištní, si prý doma pouští pořád dokola.
Filip Renč během příprav muzikálové Zlatovlásky Hudebního divadla Karlín
Filip tak zapálený do cvičení jako dítě nebyl. „Asi šest let jsem hrál na housle a hrozně jsem to nesnášel. Pamatuji se, jak mi paní profesorka vždycky kroutila prsty do polohy C3... Myslím, že jsem nehrál dobře, moc se mi to nelíbilo, protože to bylo z donucení,“ vzpomíná Renč, který hrál i ve školním orchestru. „A nejvíc jsem profesorku naštval tím, že jsem si ten černý futrál na housle natřel vodovkami na bleděmodrou. To se mohla vzteky zbláznit. Byla to taková moje tichá pomsta,“ usmívá se. S prvním deštěm ovšem futrál opět nabyl původní podoby, takže ho musel natírat opakovaně.
Z projektu v O2 areně k Margitovým sedmdesátinám má respekt. „Bude to něco mezi divadelním představením a koncertem. A máme jenom jednu šanci. Všechno, jak interpreti (Ivana Chýlková, Bára Hrzánová, Jitka Čvančarová a další - pozn. red.), tak světla a technika musí dopadnout dobře hned napoprvé, protože se to nedá reprízovat. Takže to budou velké nervy a výzva zároveň,“ vysvětluje.
Štefan Margita
I když možnosti O2 areny jsou obrovské, radši se chce držet zpátky. „Nebylo by dobré, aby light design nebo velké projekční efekty na sebe strhly pozornost. Ta musí být upřena na Štefana a jeho hosty. Takže půjdeme cestou kompromisu. Aby to bylo efektní a nepohltilo účinkující,“ říká.
Pro hudbu má cit, je pro něj prioritní při psaní scénářů nebo promýšlení různých scén ať už na divadle nebo ve filmu. „Mám ji vybranou vždycky předem. Daleko líp se mi pak na ni záběruje, vymýšlejí různé dialogy a situace,“ říká.
„Před natáčením Hlídače č.47 jsem jel do New Yorku, abych si koupil ve vydavatelství Virgin různé soundtracky slavných amerických filmů. Dneska se dá hudba najít všude a jednoduše stáhnout, ale tenkrát neexistovaly žádné streamovací služby, internet nefungoval, tak člověku nezbývalo, než si koupit desku. Pak jsem si tu hudbu nějak poskládal v hlavě, dal k jednotlivým scénám Hlídače a na tomto základě postavil scénář. Škorpíkovi jsem pak řekl: V tomhle duchu to udělej. Jenomže, když si zvyknete na tu ‚původní‘ hudbu, tak se vám pak to, co vám skladatel nabídne, nelíbí. Ale Jirka Škorpík to zvládl výborně,“ říká Renč, kterého tenkrát ovlivnila i hudba z Forresta Gumpa.
Režisér Filip Renč při natáčení filmu Hlídač č. 47 (prosinec 2007)
Hudbu poslouchá neustále. „Pouštím si ji i při psaní. A vždycky souvisí s tím, na čem právě dělám,“ popisuje tvůrčí proces. „Jak říkal Goethe, hudba je nad vším,“ dodává.
A přiznává, že by už konečně zase rád něco točil. „Dneska je doba taková, že nikdo za vámi nepřijde se scénářem a neřekne, pojďte nám to natočit. Fungují tady týmy, které si to udělají samy. Napíšou scénář, seženou peníze... Takže, co si člověk nepřinese, nikdy nenatočí. A ta příprava trvá bohužel léta. Ale mám teď před sebou dvě krásné minisérie. Jedna se odehrává mezi roky 1940 a 1960 a druhá v šedesátých letech,“ prozrazuje Renč.
V plánu má i práci v divadle. Měl by režírovat muzikál Monte Christo, který napsali Karel Svoboda a Zdeněk Borovec, přičemž na scénáři s nimi spolupracoval choreograf Richard Hes, otec herce Oskara Hese. Titulní roli stejně jako před lety ztvární Daniel Hůlka.
