Setkáváme se během velmi horkého letního dne. Jak se vám daří přežívat pražská vedra?
Snažím se ho přežívat tak asi jako všichni. Myslím na to, abych pil hodně vody a tolik toho nedělal. Což ale moc nejde, protože točíme a hrajeme. Mám klasické pracovní léto, ale nestěžuji si.
Jak se vám tedy pak daří odpočívat?
Máme štěstí, že bydlíme v bytě v druhém patře na Vinohradech, kde je příjemné klima a není tam takové vedro. Takže nám úplně stačí přijít domů a mít klid tam. Přes noc otevřeme okna, ráno zavřeme a ani nepotřebujeme klimatizaci. Je tam příjemně. Když je venku dvaatřicet, u nás je příjemných pětadvacet. Dokonce se mi stalo, že jsem si doma oblékl mikinu. (smích)
 |
Tak to vám bude závidět půlka Prahy!
Ale pak vylezu na ulici a dostanu facku horkého vzduchu. (smích)
Patříte mezi herce, kteří se potřebují nějak dostat do role?
Já jdu rovnou do role. Samozřejmě chodím připravený, to nepodceňuji. Ale nemám žádné rituály. Naučím se roli, ale pak to nechám být. Chci, aby v tom byla nějaká autenticita a přirozenost. Aby to nebylo příliš strojené.
Je pro vás herectví v životě to nejdůležitější?
Nemohu říct, že bych žil jen pro role, pro práci. Protože jsou i dny, kdy bych raději hrát nešel. A nemyslím si, že bych byl jediný herec, který to tak má. Byť je pro mě herectví, co se profese týče, ta nejlepší volba. Většina natáčecích dnů mě nabije a stejné to je s vystupováním na jevišti. Ale jsou dny, kdy bych raději zůstal doma. (smích) Asi jako každý jiný člověk. Ale často se mi stává, že jdu na představení unavený, bez energie. A představení skončí a mě to neskutečně nabije a odcházím naopak plný energie. Během natáčení je zase fajn, když se sejde dobrá parta lidí, je to jako setkání s přáteli. Protože mnohdy se právě i z těch kolegů stanou skvělí přátelé.
Marek Lambora, Filip Březina, Michaela Petřeková a Václav Matějovský v seriálu Boží plán (2026)
Máte teď nějakou čerstvou zkušenost?
Když natáčíme seriál Boží plán, jsme skvělá parta. Neříkám to jen tak. Opravdu to tak myslím. Všichni jsou tam skvělí. Takže třeba tam chytnu takovou tu dobrou flow a odcházím nabitý. Byť se teď točí ve velkých vedrech. Předtím jsme se neznali osobně, takže nešlo o žádná přátelství, která se jen přesunula před kameru. Ty dobré vztahy vznikly až tam. Máme stejné zájmy, stejný smysl pro humor, jsme podobně staří a řešíme i podobné věci v osobním životě. A vlastně když jdu hrát, neříkám, že jdu do práce. Nikdy mě nenapadlo říkat, že je to má práce. Vždy jsem to chtěl dělat, vidím v tom smysl a baví mě to. A tady to má velkou přidanou hodnotu v tom, že se z nás opravdu stali přátelé.
Která role pro vás byla zásadní?
Já myslím, že to byla role v seriálu Smysl pro tumor. Byla to pro mě jedinečná zkušenost a příležitost, takže myslím, že na to budu i v budoucnu odpovídat stejně. Podobná zkušenost se už v budoucnu asi nezopakuje a mně to dalo hrozně moc. Hlavně co se hereckých zkušeností týče. Protože herectví podle mě je i o tom, že člověk získává stále víc zkušeností a posouvá se dál. A právě tato role mě posunula dost.
Po odvysílání se začali ozývat lidé, kterým seriál pomohl. Jednalo se i o skutečné onkologické pacienty. Jaký to byl pocit?
Byl to pro mě dost silný zážitek a jsem vděčný za to, že jsem mohl být součástí právě takového příběhu. Ti diváci se vlastně rozdělili na takové dva tábory. Jedni psali, že se na to nemohou dívat, protože si sami prošli léčbou rakoviny. A ti druzí zase naopak psali, že to pro ně mělo až terapeutický účinek a to mě vlastně dost zahřálo u srdce. Že to mělo až takový přesah. Byla to taková hezká satisfakce.
Co vám herectví dalo a co vzalo?
Já jsem se nikdy asi nezamýšlel nad tím, co mi vzalo. Tak to nevnímám. Já se spíš zaměřuji na to, co mi dává. Možná mi to trochu vzalo soukromí. Ale to bych zase nebral jako tu součást herectví, protože je to zase spíš otázka toho, že je člověk součástí showbyznysu. Za to herectví nemůže. (smích) Osobně se mi nestává, že by mě lidé třeba zastavovali na ulici. To je taková obecná domněnka, která ale ve většině případů vlastně v praxi nefunguje tak, jak si lidé představují.
Filip Březina (2023)
Máte nějaké životní cíle?
Musím přiznat, že si moc konkrétní cíle nedávám. Měl jsem cíl splnit si extrémní závod Beskydskou sedmičku. To se mi povedlo a měl jsem z toho radost. Zaběhl jsem to totiž v čase, o kterém jsem ani nesnil. Nenapadlo mě, že by se mi to mohlo tak povést. A teď se přiznám, že vlastně žádný vysněný cíl nemám. Teď se tak hezky plácám. (smích)
Měl jste někdy pochybnosti, jestli je herectví správná volba?
Takové pochybnosti vždy přijdou, když člověk zrovna nedostává práci. V tu chvíli to beru vlastně jako takové poslání. Ale když pak přijde další nabídka, beru to pak jako dobré znamení, že opravdu dělám to, co jsem dělat chtěl a měl. Pro mě je vlastně největší odměnou, když pak vidím, jaký kus cesty jsem zase ušel, kam jsem se posunul.
Za co jste na sebe pyšný?
Já to sebehodnocení nemám moc rád. Je to pro mě docela intimní věc. Beru to tak, že je to jen moje. Ale snažím se být pokorný, nedělat nic, za co bych pak na sebe byl naštvaný. Občas je to samozřejmě těžké.
Jak na vaši slávu reagují rodiče?
Jsou to moji největší fanoušci. Hrozně moc mě podporují.
Filip Březina (2023)
A co ten osobní sen? Je nějaký?
Moc rád cestuji a teď po čtyřech měsících absolutního pracovního pekla se těším, že budu mít na šestnáct dnů na podzim volno a nebudu muset nic. Někam odjedu a jen budu. (smích) Ale to nepovažuji za žádný sen, to je taková potřeba moje. Ale mým snem je být celkově spokojený, neřešit nějaké finance a užívat si život. Jen abych byl šťastný, spokojený sám se sebou a měl okolo sebe lidi, které mám rád a je mi s nimi dobře. A nevytvářet si zbytečně nějaké problémy.
A daří se vám to?
Zatím ano.
Máte nějaký vzkaz pro fanoušky a lidi, kteří sledují vaši tvorbu?
Jen že jim děkuji. Že chodí do divadla, že mají zájem a dávají té naší tvorbě smysl. Děláme to hlavně pro ně. Částečně samozřejmě pro sebe, ale o ty diváky jde především a jejich pozitivní zpětná vazba je obrovská odměna pro každého herce.
Býváte ještě před představením nebo natáčením nervózní?
Teď už ne. Myslím, že by každý herec potvrdil, že v začátcích ta nervozita je, ale pak už se to tak nějak obrousí a jde to i bez nervozity. Byl jsem trémista, ale myslím, že všechno se dá naučit a toto není výjimka. Člověku to vlastně musí být tak trochu jedno.
Smysl pro tumor postavil před Filipa Březinu velkou hereckou výzvu. Na snímku s Markem Kristiánem Hochmanem.
Takže byste jako univerzální radu pro začínající herce uvedl, že vám to musí být jedno?
To úplně ne. Ne doslova. V tom je právě ten paradox. Nesmí vám to být zcela jedno, ale trochu ano, aby opadla ta nervozita a člověk nebyl v křeči. Musí se to pěstovat.
Na začátku rozhovoru jste zmiňoval, že natáčíte Boží plán. Nastíníte nám o tom seriálu něco víc?
Je to komediální seriál, opravdu zábavný, pohodový, který i podle mě bude opravdu povedený. Je to o třech klucích, kteří jsou podobně staří, zažívají podobné životní eskapády, rozvádí se a bydlí v jednom sdíleném bytě. Já tam hraji takového trochu ňoumu nebo spíš uťáplého chlápka Hynka. Je to role, která je pro mě zase trochu jiná a kupodivu mě to dost baví. (smích)
V seriálu je zmiňované to sdílené bydlení. Vy jste zadaný, tak to nemusíte řešit. Ale dovedete si představit, že byste do něčeho takového ještě šel?
Vůbec ne. Samozřejmě, pokud by mě k tomu vedly nějaké existenční důvody, tak bych neměl jinou možnost. Ale dobrovolně bych do toho nešel. (smích) Potřebuji svůj osobní prostor, klid, soukromí. Když jsem byl na škole, takovou zkušenost jsem měl, ale byli jsme se spolužáky stále někde venku, někde na pivu. Nepobývali jsme v bytě tolik času a dalo se to zvládnout. Tam jsem se chodil jen vyspat a nic neřešil.
Když se díváte na své herecké výkony zpětně, jste spokojený?
Nejsem. Vždy jsou věci, které pak vidím a vím o nich, že bych je teď už udělal jinak.
