Televizní diváci vás znají především ze seriálu Specialisté. Na co jste ale největší specialistka vy sama?
Mám jednu velmi speciální schopnost. Mohu mít zapsanou schůzku v diáři, mít ji potvrzenou i v mailu nebo v SMS, a přesto na ni dokážu dorazit v jiný den, nebo aspoň v jiný čas. Ano, je to divné, ale opravdu to umím. (smích)
S čím se před kamerou dodnes nejvíc potýkáte?
Ve Specialistech je pro mě stále velkou výzvou spoutat pachatele rychle a bezbolestně. Moje úspěšnost jsou tak tři spoutaní z deseti. Taky natáčení jízd v autě, kdy jsou na kapotě na takových speciálních držácích přidělané kamery, přes které většinou není moc vidět na cestu – s tímto vybavením se vydat do pražského provozu není nic moc příjemného. A kolegové by asi potvrdili, že se stále potýkám se záchvaty smíchu, které mě přepadají, zejména když je natáčení dlouhé a náročné.
Odmítla jste někdy pracovní nabídku a později toho litovala? Nebo naopak?
Ne, tohle naštěstí nemám. Nevracím se a nelituji rozhodnutí, která jsem už udělala. Prostě proto, že se věci stejně nedají vrátit a řekněme, že i „složitá“ zkušenost a špatné rozhodnutí můžou člověka posunout dobrým směrem.
Dá se herectvím v Česku z vašeho pohledu uživit?
V tomhle je tolik proměnných, že to neumím zobecnit. Záleží, kde herec bydlí, jestli má rodinu, jaké má nároky. Protože od toho se pak odvíjí i jeho náklady. Pouze se základním platem z divadla je podle mě v Praze nereálné přežít. Člověk musí někde vydělat „druhou půlku platu“. Takže natáčení, moderování, rozhlas, dabing. Pokud má herec i tyto příležitosti, pak se to, myslím, dá.
Měla jste někdy existenční obavy?
Zatím ne. Klepu to na dřevo. Myslím si, že jsem dost opatrná a taky jsem se vždy nedržela jen herectví. Když jsem neměla tolik herecké práce – teď mluvím hlavně o svém pobytu v Paříži –, dělala jsem opravdu kdeco, ale nouzi jsem neměla.
Přinesla vám pandemie do života i něco pozitivního?
Hlavně na začátku. V prvním lockdownu bylo velmi příjemné si prostě odpočinout a být spolu. My čtyři, jako rodina. Nebylo kam spěchat, můj muž dřív dělal v cestovním ruchu a ten šel úplně na nulu. Takže najednou netrávil sedmnáct hodin denně za počítačem s mobilem na uchu. Viděli jsme spoustu filmů, společně jsme jedli. To bylo opravdu fajn.
Váš muž je Francouz a skrz vlastní e-shop obchoduje s francouzskými lahůdkami. Pomáháte mu s jeho byznysem?
E-shop je jeho dítě pandemie. Pomáhám mu jen velmi okrajově, nemám duši obchodníka. Moje pomoc se týká spíš praktických věcí, estetické stránky. Teď jsem mu třeba vyráběla speciální kožené zástěry na eventy spojené s prodejem a ochutnávkou ústřic. Byla to celkem výzva, ale bylo to nové, kreativní, a to mě baví.
Která položka z jeho nabídky je pro vás lahůdka číslo jedna?
Asi na rozdíl od většiny jeho zákazníků, kteří za ním chodí hlavně kvůli masu, ústřicím a čerstvým rybám, tak já bych si spíš vybrala ve vegetariánské sekci. Nějakou zeleninovou polévku, sýr nebo aligot – bramborovou kaši se sýrem.
Jak to vypadá ve vaší kuchyni? Co nejraději vaříte? Co říkáte na šneky a žabí stehýnka?
Můj vztah k vaření je… Jak to říct? Takový spotřební. Vařím, ale že bych své bytí v kuchyni nějak prožívala, tak to teda ne. Trochu mě rozčiluje nepoměr mezi časem stráveným přípravou jídla plus následným úklidem a časem, který se věnuje samotnému jedení.
Osobně miluju jednoduché věci, třeba chleba s máslem. Fakt. Na gurmánské vymyšlenosti mě neužije. Šneka bych nepozřela, prostě ne. Mám problém i s vnitřnostmi, mořskými potvorami. Ryby jsem se trochu naučila jíst až v dospělosti. Stručně řečeno jsem velmi, velmi konzervativní strávník se sklony k vegetariánství. Můj muž sní všechno. Českou kuchyni nevyhledává často, ale guláš a pivo si dá rád.
I když jste ve Francii několik let žila a studovala herectví, muže jste potkala v Česku. Říkáte, že vás na to setkání osud už připravoval.
Tak to je takové hodně nadnesené. Dalo by se říct, že jsem třeba neměla moc důvodů učit se francouzsky. Žila jsem v Brně, hrála v českém divadle, kde moc příležitostí k využití francouzštiny není. Ale stejně jsem se ji chtěla učit a učila. Kdybych nemluvila francouzsky, určitě se nepotkám a nebudu s mým mužem. Stoprocentně ne. Takže osud? Nevím. Prostě věřím, že věci jsou tak, jak být mají.
Je nějaký rozdíl ve výuce herectví u nás a v zahraničí? Byla byste sama schopná herectví učit?
Jen pro úplnost: studovala jsem před víc než patnácti lety, takže předpokládám, že se od té doby změnila spousta věcí jak na DAMU, tak na CNSAD (Národní konzervatoř dramatického umění v Paříži – pozn. red.). Rozdíly jsem tehdy vnímala veliké, daly by se rozebírat hodně dlouho. Ale česká škola z toho srovnání vůbec nevycházela špatně.
Učení herectví je podle mě ohromná zodpovědnost a přetěžká disciplína. Žádná nabídka na učení mi zatím nepřišla. Když přijde, budu řešit, jestli jsem toho schopná, nebo ne.
Účastníte se hereckých castingů i ve Francii?
Ano. Není to každodenní záležitost, ale sem tam nějaký casting do Francie přijde. Na jednu stranu přišel v pandemii pozitivní posun, že opravdu všude stačilo poslat self tape, tedy že se člověk nemusel přesouvat jen kvůli castingu. Na druhou stranu přišla i negativa. Stalo se mi, že francouzská produkce vyžadovala, abych byla po celou dobu natáčení filmu, které trvalo asi šest týdnů, na místě, tedy necestovala mezi Francií a Českem. Abych se při cestách nenakazila covidem a tím nezdržela natáčení. Jenže to zkrátka nešlo skloubit dohromady se závazky, které jsem už měla v Česku. Takže z toho nebylo nic. Ale jak už jsem řekla, mělo to tak být.
Co pro vás dosud bylo největším hereckým protiúkolem?
Asi jich bylo víc, ale vím o dvou divadelních, které mě poznamenaly. První byl ještě ve třeťáku na konzervatoři. Hrála jsem takovou rozšafnou ruskou dohazovačku, normálně ji v Ostrovského hře mají hrát zralé ženy. Mně bylo sedmnáct a opravdu jsem v té roli nevěděla, čí jsem. A v tom druhém případě jsem měla opačný problém. Bylo mi už skoro třicet a hrála jsem asi osmnáctiletou, naivní, čerstvě zamilovanou dívku. Hodně často mě při tom napadala věta z Čechovova Racka: Vy si neumíte představit ten pocit, když herec ví, že hraje strašlivě…
Co pracovního a soukromého vás v nejbližší době čeká?
Pracovně osmá série Specialistů, rýsuje se mi i jedno divadlo. Soukromě bych ráda jela s dětmi na lyže.
Co byste si nejvíc přála k blížícím se čtyřicátinám?
Tak to si s dovolením nechám pro sebe.
