Moderujete, děláte workshopy a máte spoustu jiných aktivit. Z kolika procent teď fungujete jako herečka?
Tak padesát na padesát. Možná spíš čtyřicet procent herectví a šedesát procent jako moderátorka. Akcí na moderování je více, protože termíny hraní se většinou kvůli omezením přesouvaly na podzim nebo na léto. Ale nestěžuji si, já jsem spokojená.
Máte nějaký nesplněný pracovní sen?
Určitě jsou postavy nebo role, které by si člověk rád zahrál. Miluji detektivky, takže zahrát si vyšetřovatelku v detektivním seriálu by se mi líbilo.
Na jaké natáčení s láskou vzpomínáte? Co byla pro vás zábava?
Určitě seriál Hospoda, protože tam bylo úžasné složení herců, kolegů, celého štábu včetně pana režiséra Dudka. Stejně ráda vzpomínám i na Discopříběh 2. Vždycky je to o tom, že můžete točit skvělý film, ale když se nesejde parta lidí, tak je to špatně. Opravdu líto nám bylo, že skončilo Ohnivý kuře. To je jeden z projektů, které jsem měla hrozně ráda a byly pro mě srdeční záležitostí. Ale těch projektů bylo hodně, nechtěla bych je všechny jmenovat, protože bych třeba na něco zapomněla a bylo by mi to líto.
Jak byste zavzpomínala na devadesátá léta?
Proč zrovna devadesátá léta?
Byla to docela divoká doba po revoluci, natáčeli jste Discopříběh 2.
Tak ten byl těsně po revoluci. Vlastně se plánoval ještě před ní. Já mám devadesátá léta hodně spojena kromě práce s mateřstvím, protože se mi v roce 1992 narodil syn a o čtyři roky později dcera. Byly to strašně hezké roky v tom, že jsem si užívala dětí. Beru to tak, že i když práce třeba nebylo tolik, zase jsem měla čas na děti, užila jsem si jejich dětství a díky tomu máme krásný vztah. To je pro mě podstatnější než to, co se asi dělo v tu chvíli kolem.
Styděla jste se, když jste před sebou měla svlékání v Discopříběhu 2?
(smích) No styděla, styděla. Ale tam byly i jiné scény. Když jdu do postele a tak. Ono to není příjemné. Nemám nic proti nahotě. Nejsem člověk, který by v ní viděl něco, před čím bychom si měli zakrývat oči. Vždycky jsem učila děti, že nahota, když je hezká, tak není nic špatného. Ale nemám ráda vulgární nahotu, takovou tu lacinou, sprostou. Tady to bylo hezké a vlastně i všechny fotky, které jsem ještě potom nafotila, tak si za nimi stojím, protože si myslím, že byly hezké a vkusné. Bylo to spojení ženské krásy a šperku a myslím, že nic hezčího není.
Ladislav Potměšil a Eva Čížkovská ve filmu Discopříběh 2 (1991)
Co je pro ženu po padesátce důležité, aby se cítila krásně a sebejistě?
Rozhodně její ego a aby to v hlavě měla srovnané. Ono je ve finále jedno, jestli máte čtyřicet, padesát, nebo devadesát kilo. Jestli to budete umět nosit a budete s tím smířená, spokojená sama se sebou, tak budete krásná. Takže se musíte mít ráda taková, jaká jste, a jestli vám na vás něco vadí, no tak s tím začněte něco dělat.
Musela jste odmítat hodně nápadníků?
Mám pocit, že to bylo asi tak normální, ale vždycky jsem to udržela v nějakých mezích. I teď na sociálních sítí. Neříkám, že tam nemám nápadníky, ale jsem skoro devětadvacet let vdaná, takže opravdu ne.
Musela jste před manželem pálit dopisy v dobách, kdy to ještě chodilo do schránky?
Ne. Mně se vždycky povedlo mít adresu na tajňačku. Lidé nevěděli, kde bydlím a dopisy chodily přes televize. Neuvědomuji si, že bych měla něco, co bych musela pálit. Jsou to fanoušci, kteří napíšou, že se jim líbím, nebo že jsem je kdysi okouzlila. Napíšou, nebo říkají: Vy jste mě okouzlila, když jsem byl ještě dítě. Na to vždycky dopovídám: Tak dík! (smích) To chcete slyšet! Občas se stane, že dostanu nějaký návrh. Ale co se mi úplně nelíbí v rámci sociálních sítí, tak to ignoruji, zablokuji, smažu. Já si s tím umím poradit.
Eva Čížkovská (14. září 2018)
Jak ještě řešíte nepříjemné komentáře na sítích?
Já nemám problém, respektuji názor někoho. Nemyslím si, že se všichni líbíme všem a všichni milují všechny. Teď během karantény, kdy jsme šili roušky, psala na mém profilu nějaká paní své výlevy. Pořád jsem se jí snažila slušně odpovídat a nechtěla jsem říct úplně na rovinu, co si myslím, abych nespadla na její úroveň. Potěšilo mě, že fanoušci se postavili za mě a dali jí to strašně sežrat. Pak jsem napsala, že jim děkuji, že jsem se k tomu nemusela snížit já.
Když jste se chtěla hodně líbit, inspirovala jste se někdy u nějaké herečky nebo zpěvačky?
Herecky jsem vždy vzhlížela k Daně Medřické, Jiřině Jiráskové nebo Janě Hlaváčové. To byly pro mě paní herečky. Ale nikdy jsem nebyla člověk, který by se chtěl někomu napodobit. Myslím si, že každý máme být originál. To platí i pro módu a oblékání, vždycky mi hrozně vadila uniformita. Takže si svůj styl udržuji celý život, i když je mi vyčítáno, že jsem zůstala někde v jiných letech. Já se v tom ale cítím dobře, myslím, že i dobře vypadám. Nejsem tedy člověk, který se podvoluje výstřelkům módy.
Byla jste v tomto rebelka i před revolucí?
Aniž bych si to uvědomovala, tak asi jo. Měla jsem babičku švadlenu a ta mi našívala strašně moc hadříčků, blůziček a všeho. Byla kouzelník. Jednou si mě paní učitelky na základce vzaly stranou a ptaly se mě, kolik mám doma sukní a blůz. Říkala jsem, že nevím a nepočítám to. Podivovaly se totiž, že jsem celý měsíc nebyla ani jednou ve stejném oblečení. Na DAMU mi pak říkali, že jsem trošku moc výstřední a že bych měla zapadnout mezi ostatní. Což je podle mě špatně, protože každý by měl být unikát, osobnost. Nechtěla bych, abychom všichni byli šedé myšky.
