Natáčení seriálu Slunečná nyní přerušila pandemie. Týdny nuceně strávené více méně jen doma jsou pro většinu lidí dosud nepoznanou zkušeností. Pro herečku Evu Burešovou to však neplatí. Před čtyřmi roky strávila kvůli neštovicím v karanténě dokonce týdnů šest.
Vzpomínáte v těchto dnech na tehdejší týdny v izolaci?
Vidíte, na to už jsem úplně zapomněla! To byl pro mě celkově opravdu šílený rok, neštovice a hned jak mě pustili ven, tak jsem si na dalších šest týdnů poležela se zlomenou nohou.
Čím jste tedy zaháněla chmury?
Vlastně to bylo dost podobné jako teď. Četla jsem knihy, poslouchala písně, natáčela covery a hrála počítačové hry. Teď to mám o něco zábavnější, protože mám vedle sebe syna, takže si hrajeme spolu.
Jak vám zatím současná situace ovlivnila život a vaše pracovní povinnosti, když televize omezily výrobu?
Natáčení Slunečné bylo pozastaveno. Zrušila se nám také divadla, besedy, koncerty. Když nemyslím na to, že nám to vzalo příjmy, tak to vlastně vítám. Pauza už myslím byla potřeba pro všechny lidi. Všichni se někam honíme, spěcháme a nedokážeme být v klidu. S rodinou, sami se sebou. Měla jsem menší krizi po pár dnech, jelikož jsme kvůli karanténě zůstali na Moravě, kde jsme měli v plánu být jen na víkend, a tak tady nemáme vůbec nic. Počítač, knihy, deskové hry a vlastně ani oblečení, takže vytahuji starší věci ze základní školy. Naštěstí jsem se postavou moc nezměnila. (smích)
V seriálu Slunečná se na obrazovkách poprvé objevujete jako představitelka hlavní role. Vnímáte tuhle příležitost jako zlomovou?
Vnímám každou svou práci jako zlomovou. Každá mi ukazuje a dává něco jiného. Vážím si veškeré své práce. Role Týny Popelkové je nádherná zkušenost a určitě zlomová je. Vidí nás hodně lidí, pro některé jsme úplně nové osobnosti, někteří nás vidí prvně a teprve teď zjišťují, že v tom uměleckém světě vlastně jsme, ačkoliv už je tomu tak nějakou dobu.
Ptám se proto, zda byste o sobě nyní řekla, že jste zpěvačka a herečka, nebo už je namístě ta pořadí obrátit? Čím se cítíte být víc a co vás víc zaměstnává?
Pořadí teď klidně můžeme obrátit. Je pravda, že posledních pár let mě lidé mohou více vnímat jako herečku, ale koncerty neopouštím. Stále zpívám na akcích, většinou charitativních. Minulý rok jsem ale například vystoupila na Prague Proms při programu Beatles Night s dirigentem Carlem Davisem. S tímto programem jsme také zahajovali filmový festival v Karlových Varech. Letos chystáme něco podobného, otázka je, co nám bude kvůli koronaviru dovoleno.
Your heart and my heart are very, very old friends
Do širšího povědomí jste se před lety dostala díky soutěži Česko Slovensko má talent. Snila jste tehdy vůbec o kariéře herečky?
Jistě. Tyto obory, herectví a zpěv, mě doprovázely od malička. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že by se mi to nevyplnilo. Tvrdě jsem pracovala a šla si za tím. Pracuji na sobě stále a nepovolím. Nejsem typ člověka, který by se dostal do určitého bodu a pak si řekl: OK, teď už jsem dokonalá, už na sobě nemusím pracovat.
Burešová: Po dětech možná budu o plastice uvažovat. Zatím jsem v pohodě |
Ve Slunečné hrajete děvče z farmy. Máte ráda venkov, nebo jste typicky městský člověk?
Nikdy jsem typicky městský člověk nebyla. V Praze žiji od patnácti, ale vyrůstala jsem v malém městě a část rodiny mám dokonce na Moravě, daleko od lidí v lese. Celé mé dětství měli spoustu zvířat a mě velmi bavilo se o ně starat. Jednou by se mi líbilo mít přesně takový statek, jako máme v seriálu Slunečná.
Kdo je na place váš největší parťák, se kterým sdílíte smysl pro humor?
Všichni. Opravdu. Máme tam skvělou partu, se kterou je vždy veliká sranda a zároveň se s nimi dají řešit i vážné věci. Nejčastěji se potkávám s Lucinkou Polišenskou. To je úžasná ženská. Skvělá herečka, herecká partnerka i kamarádka. Víte, že nám občas něco na plac napeče? Lepší větrníky jsem snad neměla ani v žádné cukrárně!
V jednom z rozhovorů, z doby, kdy vašemu synovi nebyl ještě ani rok, jste přiznala, že jste hodně úzkostlivá maminka a těžko snášíte chvíle, kdy nejste s ním. Jak jste na tom dnes, když už je tříletý?
Úplně stejně. Jsem stále velmi úzkostlivá. To mám prostě v povaze. Ale občas se nadechnu, vydechnu a nechám ho riskovat. Ale s tím pocitem, že jsem stále na blízku, abych mohla zasáhnout. Co se týče práce a výčitek z toho, že jsem do ní nastoupila po třech měsících, tak s tím už jsem dobojovala a zvítězila. Ty výčitky nebyly z mé hlavy. Ale z tlaku okolí. Komentáře, zprávy.
Tím, že jsme lidem na očích a často tomu ještě chodíme naproti přes naše profily, dáváme lidem pocit, že jsme jejich přátelé a někteří mají pocit, že nám mohou mluvit úplně do všeho. Samozřejmě nejlépe z anonymních účtů. Už to házím za hlavu, takové zprávy okamžitě mažu, lidi blokuji. Je důležité si udržovat zdravou a pozitivní mysl. Proč mít kolem sebe či na sociálních sítích někoho, kdo vám chce zničit jakoukoliv radost ze sebe či práce máte.
Muži mi teď připadají strašně směšní, říká samoživitelka Eva Burešová |
V čem vás mateřství překvapilo?
V tom, jak strašlivě samozřejmé mi přišlo. Myslela jsem si, že to bude něco nového. Že se budu muset učit spoustu věcí. Ale ne, když jsem Nathanka poprvé držela v ruce, měla jsem pocit, že ho znám celý život. Byl celou dobu se mnou, jen jsem teď poprvé viděla jeho tvář. To, že miluji daleko více, intenzivněji a jinak, je jasné... Rychleji řeším věcí, které mi vadí. Rychle se rozhoduji. Dělám vše pro nás. Miluji ho neskutečně. Denně mi ukazuje tolik věcí, jsem nesmírně vděčná, že ta malá dušička přišla zrovna ke mně.
Po určitý čas byl jediným mužem ve vašem životě právě váš syn. Jak zpětně vzpomínáte na dobu, kdy jste s ním byla na řadu věcí sama?
Pozitivně. Já se na vše snažím koukat pozitivně. Bylo to v něčem těžké období, ale hodně věcí mi to ukázalo. Naučila jsem se spoustu věcí dělat sama. Naučila jsem se dělat tři těžké věci najednou a zároveň se učit do práce nebo dodělávat make-up. Poznala jsem sama sebe. Naučila jsem se milovat i sama sebe, proto do našeho života už mohl přijít někdo nový. Přišel a my jsme všichni šťastní.
Bylo to vaše zatím nejtěžší životní období?
Bylo to složité období. Jsem ráda, že je za mnou. Ale všechno zlé je pro něco dobré... To platí vždy.
Jakou etapu prožíváte nyní? Minimálně podle pracovních příležitostí to vypadá, že šťastnou…
Jsem šťastná. Samozřejmě je to nahoru a dolů. Já jsem citlivý člověk, takže se mnohdy trápím i kvůli věcem, co se mě vůbec netýkají, ale s tím pracuji také. Jsem holt bojovnice za všechna možná práva. Ale jsem šťastná. Velmi.
Co je nyní vaše vysněná meta?
Zůstat šťastná. Samozřejmě bych si přála hrát ve filmu, zpět se dostat na prkna činoherního divadla, pořídit si byt a vidět mého syna stále se smát, vyjet do Izraele a naučit se maďarský guláš. Ne nutně v tomto pořadí. (smích) Uvidíme, co nám ten nahoře přinese.
Máte vlastně ještě nesplněný sen?
Určitě se jich pár najde... Člověk nikdy není úplně spokojen. Ale na všechny své sny se připravuji. Pracuji na tom, aby se mohly splnit. Zrovna teď se díky karanténě třeba naučím nejlepší guláš na světě!
17. března 2020 |
