Zažila, když byl Václav Havel na svatbě její sestry, to jí bylo pouhých sedm let. A pak ještě na promoci své další sestry. „Oslavu jsme měli na parníku, což mělo tu výhodu, že se dalo pohlídat, aby se tam nedostali estébáci. Jenomže nakonec tam stejně pronikli, protože někteří z nich byli tak tajní, že jsme je vůbec neidentifikovali. A já už jako malá holka vnímala Václava Havla jako odvážného a taky neskutečně zábavného člověka. Na té promoci byli společně s Pavlem Landovským a bavili celou společnost,“ vzpomíná moderátorka pořadů Sama doma a Pošta pro tebe.
Václav Havel v dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? (2023)
„A když pak přišla sametová revoluce, to mi bylo necelých sedmnáct a byla jsem předsedkyní stávkového výboru u nás na zdrávce, měla jsem takový malý sen, že by novým prezidentem mohl být Václav Havel. Ovšem přišlo mi to strašně nereálné. A pamatuji si na tu euforii, úžas a obrovskou radost, když se to splnilo. Byl to opravdu jeden z mých nejsilnějších momentů v mém dospívajícím životě,“ řekla.
Film zachycuje poslední léta života prvního polistopadového prezidenta. Natočil ho Petr Jančárek, kterého o to hlava státu sama požádala. A dovolila mu s kamerou zachytit v podstatě všechno. I situace soukromé až intimní jako například v newyorské nemocnici, kde byl během jedné ze svých zahraničních cest hospitalizován.
V dospělém věku se s ním Janečková setkávala během natáčení zdravic, které vznikaly rovněž pod Jančárkovou taktovkou. „Měla jsem tu čest, že mě Petr, který byl kdysi mým prvním režisérem v televizi, vzal párkrát s sebou. Protože měl tu zkušenost, že když je u toho nějaká žena, nejlépe mladá, tak Václav Havel pookřeje. Takže jsem zažila tu jeho noblesu, kdy spatra pronášel zdravice na různá témata,“ řekla.
Ester Janečková a její manžel Zdeněk Janeček (Praha, 22. března 2024)
Z časosběrného dokumentu Tady Havel, slyšíte mě?, který tvůrci promítli v Lucerně v rámci festivalu Jeden svět, byla zároveň nadšená i naměkko. „Přijde mi, že je v něm Václav Havel hrozně pravdivý a upřímný. Nebyly tam žádné pózy, strašně z něho čišela jeho lidskost, laskavost a smysl pro humor. On si dokázal dělat legraci i z příznaků mozkové mrtvice. Pro mě to byl opravdu Václav Havel tak, jak si ho vybavuji. A přestože postupem času chátral a bylo velmi těžké ho takto na plátně vidět, pořád měl v sobě humor a nadhled,“ míní.
Netvrdí, že by si byla s Havlem blízká nebo že byli přátelé, ale potkávala ho na Hradě, kam pravidelně zval její maminku v den státního svátku 28. října a ona jí dělávala doprovod. „Vzdálili jsme se sobě, protože moje maminka pak v politice už nebyla. Ale nikdy jsem ho nepřestala milovat,“ přiznává moderátorka.
A zavzpomínala i na svoji matku, literární historičku a spisovatelku Ester Rút Křížkovou, která zemřela před třemi lety. „Maminka byla tak moc statečná, až mi přijde, že jí možná trošku chyběl pud sebezáchovy. A to jí umožňovalo být tou hrdinkou. Stala se mluvčí Charty 77, šla do toho, i když jí hrozilo, že ji zavřou. A v tu dobu žila se mnou sama. Sestry byly už dospělé a táta (dramaturg, herec a režisér Ota Ornest, pozn.red.) s námi nebydlel. Zažila jsem mnoho nocí, kdy ji někde zadrželi, já byla sama doma a dobývali se s nám estébáci,“ vzpomínala.
I když i Ester nelibě nese útlak a bezpráví, tolik odvahy v sobě nemá. „Vůbec nevím, co by se dělo, kdyby nepřišla revoluce. Myslím, že by mi to nedalo, protože mám hodně smysl pro svobodu a spravedlnost, takže bych se do nějakého ‚odboje‘ asi zapojila. Ale zároveň jsem mnohem větší kvočna než máma. Bála bych se o svoje děti, že budou ohroženy a nebudu moci být s nimi. Takže bych byla asi hrozně rozpolcená. Proto jsem ráda, že mě to minulo a vděčná svojí mamince a ostatním statečným, kteří nám to tady vybojovali. A tím pádem i Václavu Havlovi,“ dodala.
