Filmové Vary
Sledovat další díly na iDNES.tv
Ester Geislerová se zasnoubila v Brazílii. Prstýnek nosil pět dní, popsala |
Shledáváme se na filmovém festivalu v Karlových Varech. Je to jubilejní 60. ročník. Co vás sem přivedlo?
Přivedl mě sem náš film Dvě deci tuše o našem tátovi, japanologovi, kaligrafovi a překladateli Petru Geislerovi. A zároveň jsme sem přijeli oslavit filmový svět. Šedesát let festivalu je skvělé výročí, takže je pro nás velká čest, že tady můžeme náš film představit.
Když člověk natočí film o vlastní rodině, asi mu na něm záleží dvojnásob. Měla jste během práce pochybnosti, jestli je opravdu připravený ke zveřejnění?
Pro mě to není první film ani první médium, které bych režírovala. Už dřív jsem vytvářela své výtvarné filmy. Film je ale týmová práce, takže se na něm podílí spousta lidí a všichni hlídají, aby vzniklo něco kvalitního a originálního. Moc mi pomohl střihač Vladimír Barák, který mi umožnil získat odstup ve chvílích, kdy jsem na něčem příliš lpěla nebo jsem naopak něco nechtěla. Našli jsme krásnou tvůrčí synergii.
Ester Geislerová se svým tatínkem Petrem Geislerem na archivním snímku
Samozřejmě do procesu vstupovali i producenti. Aňa je producentka a také Ondřej Trojan z Total HelpArt, kteří mají skvělý vkus. Od první verze, kterou viděli, jsme ale film nemuseli nijak zásadně předělávat. Měla jsem radost, že se jim líbil způsob, jakým dokument vypráví svůj příběh. Právě to pro mě bylo asi nejtěžší – najít jeho vlastní řeč. Doufám, že se to podařilo.
Jste umělkyně, za kterou mluví především její tvorba. Pak je tu ale také červený koberec, který přitahuje pozornost veřejnosti i médií. Jak jste si ho s partnerem užili?
A nechcete se ještě bavit o filmu? (smích)
Vrátíme se k němu.
Užila jsem si to moc. Se snoubencem jsme měli oblečení, které bylo velmi pohodlné. Bylo volné, klasické a cítila jsem se jako nějaký monarcha nebo lady. Černá, diamanty… Všechno bylo takové vycentrované. Je to jiné než poprvé. Letos jsme tu spolu asi potřetí nebo počtvrté. Na začátku jsme byli mnohem nervóznější. Člověk má vždycky trochu strach, že zakopne nebo udělá nějakou hloupost. Je příjemné, když už v tom člověk získá větší jistotu.
Který film je podle vás skutečně nadčasový a nějak vás ovlivnil?
Mě hodně ovlivnily filmy Federica Felliniho. Jsou v nich surrealistické a snové momenty, které mě fascinovaly už od dětství. Uvědomila jsem si díky nim, že i takhle se dá s filmem pracovat. Každý film ale podle mě stárne jinak. Některé snímky třeba v době svého vzniku neměly velkou odezvu a doceníme je až po letech.
Často se zmiňuje třeba Zvětšenina, která je dodnes považována za výjimečný film. Teď, když je ve Varech Dustin Hoffman, jsem si vzpomněla na film Všichni prezidentovi muži. Mám ráda filmy odehrávající se v redakcích nebo v soudním prostředí. To mě vždycky bavilo.
Je pro vás důležité, aby filmy ve vaší filmografii odpovídaly tomu, za čím si stojíte?
Herectví mám ráda, ale moje srdce vždycky patřilo spíš výtvarnému umění. Proto jsem to nikdy úplně neřešila. Někdy je ale práce zkrátka práce. Když člověk potřebuje peníze, vezme i nabídku, kterou by si za jiných okolností možná víc rozmýšlel. Tak to prostě je.
