Vzácně jsme vás na rozhovor získali oba dohromady. Jak byste popsali svoji vztahovou symbiózu?
Smetana: Jordi by se k tomu rád vyjádřil.
Haj: Já nevím, co znamená slovo symbióza. (smích)
Smetana: Symfonie.
Haj: Symfonie. No občas je to v d mollu, často je to v g dur.
Smetana: Hodně tónů, hodně tónů.
Kdo z vás je praktičtější a například hlídá účty?
Smetana: Naše děti.
Haj: Naše nejmladší dcera, ta má v životě největší řád.
Všimli jsme si, že starší Lennon by mohla být vaší mluvčí.
Haj: To bych jí přál trošku lepší osud v životě, než být mluvčí. (smích)
Smetana: Já si nemyslím, že je Lennonka naše mluvčí. Lennonky vnitřní život je natolik dynamický, že úplně postačí, když bude vyjadřovat to, co se odehrává jí.
Spousta rodičů se snaží dětem nalinkovat život. Va vašem případě by připadalo v úvahu, že je povedete k muzice. Jak to vidíte?
Smetana: My svým dětem asi nenalajnujeme vůbec nic, mimo nějakých základních mantinelů v souvislosti s tím, jak se chovat k ostatním lidem. Chceme aby byly hodné, zvědavé, slušné, laskavé, zdravé a šťastné. Už to samo o sobě je hodně ambiciózní. Hudebně si nemusíme nic přát, ani jim nic moc podsouvat, protože Lennonka to zjevně chytá sama a my pro to neděláme vůbec nic. U Arielky je brzy cokoliv si myslet nebo říkat, protože jí je pět měsíců. Ale u Lennonky naše tendence bude spíš opačná. Že budeme brzdit ty první kroky na nějakou případnou profesionální stage, protože si myslíme, že na ni děti nepatří.
Haj: A navíc, kdyby ses zeptal Lennonky, tak ti jednoznačně řekne, že bude doktorka po babičce.
Smetana: Jo, ale zároveň se do tohoto rozhovoru chtěla hrnout s námi, a to je přesně ten případ, kdy bohužel říkáme to, co se jí vůbec nelíbí: Počkáš vedle, tohle vůbec není pro děti.
Jordane, jaký jste táta? Protože umíte i přebalit a postarat se, když Emma není zrovna doma.
Haj: Já si myslím, že jsem skvělý táta. Ale teď vážně, beze srandy, jsem prototyp takového skandinávského otce 2021.
Smetana: Já si to nemyslím. Já si myslím, že jsi prototyp izraelského otce…
Haj: 1992. (smích)
Smetana: Já tam prostě vidím velké odevzdání, ale zároveň takovou velkou životaschopnost a nemám nikdy pocit, že bys ty věci dělal, protože je to prostě otcovská povinnost. Ale je na tobě vidět, že tě to hrozně baví. Což u těch skandinávských otců si nejsem jistá, že je.
Haj: A já mám ještě takovou výhodu, že jak mám docela dost toho ADHD, tak se mentálně pořád odpojuji. Takže asi mi nehrozí to, co mi přijde nejděsivější na rodičovství celkově, že zblbneš z toho, že na tebe dítě pořád mluví. Nutí tě vést konverzace na úrovni čtyřletého dítěte a ty mu na všechno odpovíš a pak na konci dne zjistíš, že jsi strávil dvanáct hodin tím, že ses bavil s tím nesvéprávným člověkem, nebo mu reálně odpovídal. Já odpovím třeba na čtyřicet procent toho, co mi Lennon říká, a to mě vlastně chrání.
Smetana: A to je to, kdy chápu, že jsi mluvil o Lennonce jako o jakési mluvčí, protože ona si dokáže odpovědět i sama. Takže v rámci těch dvanácti hodin jí ty naše čtyři odpovědi stačí. Mezitím si to ona sama sobě nějak prokonverzuje.
Češi si neodpustí nic a musí všechno komentovat. Vám se dost často dostává nevyžádaných rad, a dokonce se vás někteří pokouší na Instagramu „natřít“ za to, jak se svými dětmi zacházíte. Co to ve vás potom vnitřně vyvolává?
Smetana: A tak my to, že ty naše děti týráme, vlastně víme. Jelikož to děláme my, takže to je v pohodě, že to pak někdo reflektuje. Máme nešťastné týrané děti a zakládáme si na tom? (smích)
Haj: Mně to bylo strašně líto, protože tehdy, když bylo to video, tak byl Arielce jenom měsíc a ona jim neukázala všechno, co umí. Ona už uměla salto a taky se uměla sama přebalit a já jsem to potom, jak se už strhla ta vlna, už nikomu nedokázat ukázat. Nebyl pro to ten správný prostor. Ona umí chodit po hlavě a takovéhle věci.
Dokonce jsem postřehl přirovnání k tomu, jak Michael Jackson ukazoval dítě z balkónu.
Haj: Já si chci hodně zahrát na Michaela Jacksona. Skoro každý den a ve všem, co hudebně nebo umělecky dělám. Ale zrovna s tím dítětem úplně ne. (smích)
Smetana: Ale taky má Jordi děti rád. Samozřejmě.
Haj: Samozřejmě.
Myslíte si, že za patnáct let budete stoprocentně zavedené hudební duo? Když se řekne Jordan a Emma.
Haj: To budeme v důchodu na Bali a já se konečně naučím surfovat a ty konečně začneš dělat jógu každý den. To bude za patnáct let. Nám je, teda mně ne, ale někomu je tady už třicet tři a...
Smetana: Já nevím, kdy tohle vyjde, ale tady Jordimu bude prvního října taky třicet tři. Jo a my v rámci své velké nesoudnosti si myslíme, že jsme dost established duo už teď teda. Takže teď jsi nás trošku urazil.
Haj: Za patnáct let odteď si nemyslím, že budeme něco hudebně estabilishovat, takhle jsem to myslel. Pokud se nám to nedaří dělat dostatečně čitelně, tak si myslím, že nám to teď docela utíká. (smích)
Tak jsem to nemyslel. Ale mám pocit, že v Česku je publikum jaksi „gerontofilní“ a že se lidem dostane skutečného uznání až po čtyřicítce. Nepřijde vám to tak?
Smetana: Ano, to jsi řekl velmi správně, a řekl jsi to tak přesně, že k tomu netřeba nic dalšího dodávat.
Haj: Ale správně to není a že by se to mohlo změnit, je taky pravda, že jo. Myslím si, že je to přežitek. To, co říkáš, je asi pravda, ale zároveň takový přežitek. Teď nastupuje generace, co je ještě úplně po nás, s obrovskými svaly dělat hudbu. Ty dvacetileté holky a kluci. Ve filmu, v hudbě, ve všem. To jsou mladí tvůrci, kteří mají vnitřní integritu na levelu, do kterého se já teď ve třiceti dostávám. A oni ji mají v osmnácti. Mají sebevědomí, mají takový vlastní rodinný základ. To jsou děti už takových devadesátkových podnikatelů, to už nejsou děti komunistů nebo lidí, co vyrůstali v komunismu. To jsou děti, co vyrůstaly tady těm svobodným lidem, a tihle lidé, kterým je osmnáct devatenáct, tak ti si to tady vezmou záhy.
Smetana: Takže proto my si myslíme, že za patnáct let jsme v důchodu, protože nás vyšoupnou. To je jasný.
27. listopadu 2020 |
