Co děláte pro své tělo, abyste s ním byla spokojená?
To je krásná otázka. Co dělám pro svoje tělo? Snažím se o něj co nejvíce starat, ale nebudu tu lhát, ne vždy to jde. Cvičím, sportuji, dělám věci tak, aby mi v něm bylo co nejlépe.
Jste stejně jako váš otec Richard Müller hudebnicí, co z jeho nebo vašeho portfolia by si měli lidé pustit a co vy sama máte často v uších?
Víte co, tátu teď moc neposlouchám, neříkejte mu to. Ale minulý rok vydal nové album Slovenská strela a máme tam společnou písničku, druhý společný duet po dvaceti letech. Jmenuje se Medzi nebom a ženou, tak to si okamžitě pusťte. Mně osobně se teď hodně líbí třeba písnička I’m So Messy od Loly Young.
Popsala byste samu sebe jako Slovenku, Česko-Slovenku nebo zkrátka Evropanku?
Asi jako Emu. A použiji takovou větu, kterou říkala jednou moje kámoška. „Já jsem žena, konstantní změna“! Takže já bych se popsala jako „Ema, konstantní změna.“ (smích) Určitě jsem už frcnutá i tou Paříží, kde žiji už třináct let, ale stále zůstanu Slovenkou. V posledních letech ale také miluji jezdit pracovně do Prahy, mám to tu strašně ráda.
Dceru Richarda Müllera poštípaly štěnice. V metru už si nikdy nesednu, říká |
Bude pro vás důležité postupem času být věrná hlavně sama sobě a zůstat si podobná?
Myslíš, že bych podstoupila nějaké zákroky? Já si myslím, že nejsem ten typ, co by teď v tomto období šel na nějaké procedury, abych se změnila a nebyla sama sobě podobná. Ale možná se jednou zblázním a nepoznáte mě. A já vám pak řeknu „To jsem přece já, Ema, pamatujete?“ (smích) Ale teď si jedu normalitu.
Přijde vám, stejně jako dnes mnoha mladým lidem, že náš současný svět je v rukou přestárlých lidí a bylo by potřeba, aby to vzala do svých rukou mladší generace?
Já bych si přála, aby náš svět byl v takových rukách, kde by nám všem bylo dobře a nikdo by se nemusel bát. A přála bych si také, abychom se nemuseli hádat kvůli tomu, v co věříme, kde žijeme a jací jsme. Aby svět byl v natolik zodpovědných rukou, že by nám tu všem generacím bylo dobře.
Poradíte, jak najít cestu k sebelásce?
Je to full-time job. Já na tohle v tuto chvíli úplně nedokážu odpovědět, jednou možná ano. Ale teď si opravdu myslím, že je to práce na plný úvazek a ta cesta není přímočará, je klikatá. Nemyslím si, že se to vůbec dá, že by se člověk jednou přijal a už nikdy od sebe neodešel. Myslím, že je to celoživotní cesta.
