Od smrti vašeho muže, architekta Jana Kaplického, letos uplynuly čtyři roky. Myslíte, že už dozrál čas, abyste se znovu zamilovala?
Já už zamilovaná jsem.
Předpokládám, že je to velmi čerstvá záležitost. Co můžete o svém novém partnerovi říct?
Můžu říct, že se někdo v mém životě objevil. Není to nic lehkého. Já vůbec nehledala, on si našel mě. Vždycky jsem to takhle měla. Dlouhé roky jsem byla sama, protože nejsem typ, který je s někým jen proto, aby nebyl sám. Mně je dobře s mojí rodinou a mými přáteli, ale nemusím mít partnerský vztah pořád. Je lepší být šťastný sám a vyčkat, až ta chvíli přijde. Jste první, kdo to ví, ale zítra to může taky skončit, je to čerstvé a musí projít šílenými zkouškami. Už jsme ve věku, kdy není jednoduché se jen tak zamilovat.
Potkáváme se shodou okolností ve Špindlerově Mlýně, kam jste si přijela odpočinout s rodinou i čtyřletou dcerou Johankou. Je to váš první letošní odpočinek?
Odpočinek je to takový kontinuální, protože jsme teď byly s Johankou týden na táboře v Bílých Karpatech, kde jsme honily s dětmi divočáky, koupaly se a tak. To bylo trochu náročnější, ale sem do Špindlu už přijela celá rodina, která mi s Johankou pomáhá, tak si můžu trochu odpočinout i já. Tenis, sauna, je to příjemné.
Eliška Kaplický s dcerou Johankou. Nejdřív odpočívaly na táboře, pak na horách / Fotografováno ve wellness Harmony Club ve Špindlerově Mlýně.
Na jakém táboře jste byly?
Byl to logopedický tábor od soukromé kliniky. Vzala jsem ji sem proto, že dlouho trvalo, než jsem ji rozmluvila. Žili jsme v Anglii, takže po návratu pro ni bylo náročné zvolit si jazyk, se kterým má začít. Od září bude navíc v české státní školce, tak doufám, že se rozmluví už naplno. Ale je dobré, že ty základy angličtiny v sobě má a později to určitě zužitkuje. Vidím to na své neteři, která teď v jedenácti začala studovat francouzské lyceum. Po pár měsících krásně mluví, byť je to hodně těžká řeč.
Jste ještě pomyslně na mateřské, nebo jste se vrátila do práce?
Mateřskou jsem si vůbec neužila. Dá se říct, že si ji užívám až teď. Měli jsme spoustu výstav, spoustu práce, stěhování, pak jsem byla právě Anglii, kde bylo hodně starostí, takže jsem až teď odsunula všechny pracovní záležitosti kolem mého muže na Nadační fond Kaplicky Centre, který jsme založili v roce 2008 pro knihovnu, a nyní změnili účel na odkaz celé rodiny Kaplických, takže se teď staráme o pozůstalost celé rodiny.
Osud vás před čtyřmi lety podrobil velmi tvrdé zkoušce. Váš muž zemřel ve stejný den, kdy se vám narodila dcera. Byla to právě Johanka, která vám nedovolila, abyste na život rezignovala?
Určitě. Mě to dostalo na neuvěřitelné dno, ze kterého jsem se musela vyhrabat sama. Samozřejmě i za podpory mých nejbližších. Určitě mě to posílilo, ale na druhou stranu jsem víc emocionální. Vidím film a hned brečím, nebo slyším na ulici houkačku a mám okamžitě husí kůži. Strach z toho, že smrt může být za každými dveřmi, je pořad na mysli, což asi člověk, kterému se něco podobného nestalo, nemá. Dívám se na svět jinak. Nicméně ten biologický rytmus a i to, že Johanka vůbec přišla na svět, bylo boží požehnání, bylo to něco, co jsme nečekali, něco krásného, na co jsme se hrozně těšili. Dá se říct největší štěstí, které jsem zažila. I to mě nabíjelo do těch nejkrušnějších chvil, které přišly potom.
Eliška Kaplický a Jan Kaplický
Kdy jste se dozvěděla, že váš muž zemřel? Pokud vím, nebylo to hned.
Ne ne, naopak. Můj muž tehdy odešel z porodnice, já mezitím rozeslala SMSky, že jsme v pořádku, vypnula si telefon, aby nerušil a naprosto vyčerpaná z porodu jsem šla spát. Pak si jen pamatuji, že jsem se najednou probrala, ptala se, kde je dítě, zapla si mobil a přečetla si SMS. A v tu ránu se na pokoj přiřítil můj gynekolog s kamarádkou, píchli mi injekci a bylo.
Už jsou to čtyři roky. Máte představu, jak budete pracovat na odkazu Jana Kaplického?
Ano, a to hlavně proto, že poptávka je už velmi konkrétní. Chtějí postavit tohle, udělat tuhle výstavu. Do roku 2017 chceme vytvořit digitální platformu, která bude reprezentovat celé dílo Jana Kaplického, což je asi 400 architektonických a designových projektů, včetně knih, které se na webu budou prezentovat pro tři úrovně lidí. Tedy pro studenty architektury, kteří se díky nově zveřejněným informacím například dozvědí, co bylo inspirací k té dané budově, nebo k tomu kusu nábytku až po to finální dílo. Bude popsaná cesta, jak k tomu došel, proč zrovna tenhle tvar a pak jak se to realizovalo a s jakým úskalím. Zkrátka chci, aby veškeré dokumentace a podklady byly veřejně přístupné.
Druhá vrstva webu bude především pro fanoušky tvorby Jana Kaplického a jeho future systems, taková třešinka na dortu pro člověka, který není architekt, a třetí je pro spolupracovníky našeho nadačního fondu, kteří budou tento živý archiv mnoho dalších desetiletí zpracovávat. Až tohle bude hotové, myslím, že všechno můžu s klidem v duši opustit. Moje dcera do té doby vyroste, a může se tak sama dozvědět, kdo byl její otec. To je vize mého budoucího úsilí.
Eliška Kaplický s bratrem pózují na Tančícím domě
11. března 2013 |
