Než se vás zeptám na vaše působení ve Spojených státech, jaká je vaše první silná vzpomínka z Československa?
Pamatuji si, že když mi bylo sedm, přišla jsem ze školy, do malinkého bytu, kam jsme byli vyhozeni z našeho domu v Bubenči. Moje maminka tam měla kamarádky a já jsem přišla nadšená, že jsem právě ve škole dostala cenu za přednesení básničky. Maminka řekla, ať ji povím. Tak jsem spustila: „Tanky se valí, třese se půda. Přišla nás vysvobodit armáda Rudá.“ Maminka zbledla, ty její dvě přítelkyně, které tam byly na čaji, taky.
Chápala jste to?
Bylo mi sedm let, já nemohla vědět, co se děje... Ale ukazuje to, jak důležité je dobře se informovat, doopravdy hledat pravdu. Je to moc důležité, jen tak se dá zachovat svoboda.
Vaše babička chtěla, abyste se do Československa vrátila ihned po pádu železné opony. Proč?
Chtěla, aby se lidé dozvěděli, že je hodně dobra ve světě – i když tady čtyřicet let vládli zlí lidé – když to zjednoduším.
Kdo byl pro vás vzorem?
Můj dědeček byl popravený nacisty, protože nechtěl přijmout obrovskou sumu peněz, kterou mu nabízeli v roce 1939, 1940, 1941, aby prodal nacistům akcie nakladatelství Melantrich. To ale by znamenalo, že České slovo, které mělo dva miliony čtenářů, by se stalo nacistickým tiskem. To nemohl dopustit. Tak ve dvaačtyřicátém přišli a odtáhli ho ve dvě hodiny ráno a popravili. On byl moje česká inspirace v životě. Proto jsem vstoupila do státní služby, abych aspoň malinkým způsobem pomohla tomu, aby se to nikdy neopakovalo.
Komunisté vás vyhnali z domu. Nebyl ten pocit vítězství pak hořkosladký?
Rodiče mi nikdy nedovolili zahořknout. Vždy viděli budoucnost, zajímalo je, co přijde, ne co bylo. Já myslím, že je opravdu důležité, aby lidé nelpěli na tom, co bylo, neuzavírali se ve vzpomínkách, co si zažili, když přijely ty tanky, a pak za normalizace...
Já jsem utekla pěšky přes hranice, v noci. Ztratila tu jedinou panenku, kterou jsem si mohla vzít, a to mám dodnes velice silně v hlavě. A je mi moc líto lidí, kteří jsou zkoušeni válkami a ztrácejí domovy a členy rodiny.
Jak jste dokázala překousnout tu zkušenost, kterou vám komunistický režim naservíroval?
Právě tím pozitivním. Tatínek, když jsem přiletěla do Ameriky mi řekl: „Eliško, jsou věci, které ti nikdo nemůže vzít. První je to, co ti dá rodina, víra v Boha, chování a hodnoty. A druhé je to, co si sama dáš do hlavy.
Rodiče nikdy netrucovali kvůli tomu, co tu zanechali, co ztratili. To jsem nikdy neslyšela. Vždy jsem slyšela o hodnotách, které ctili. Kennedy, který byl můj první šéf, řekl: ‚Nebudeme soudit chyby, které se staly v minulosti, ale budeme věřit a postavíme cestu do budoucna.‘ O tom to je.
Když se teď podíváme do Spojených států: jaké byly ty pravé americké osmdesátky?
Je to škoda, ale musím říct, že tam v osmdesátkách vzniklo to, co ruský spisovatel Solženicyn označil jako excesivní materialismus. On řekl, že miluje Ameriku, miluje americké hodnoty, ale obává se, že excesivní materialismus a egoistický individualismus mohou zlomit sociální strukturu v Americe. A ono se tak stalo. Měl pravdu.
Momentálně před sebou mají Američané volby prezidenta. Jste tým Trump nebo Harrisová?
To jsou nejdůležitější volby, které Amerika kdy měla. Protože jestli to nevyhraje prezident Trump, tak se budu o Ameriku strašně bát. To by znamenalo mnoho kroků zpátky.
Eliška Hašková Coolidge tvrdí, že Amerika spí a potřebuje Trumpa |
Čeho se v dnešní době bojíte, kam si myslíte, že společnost směřuje?
Já se bojím toho, že se lidi odvrátili od Boha, od toho vědomí, že někdo nahoře se na nás dívá, pomáhá a soudí. A hlavně, že odpouští, protože to je věc, kterou také mnoho lidí nechápe.
Připomenu, že pan prezident Zeman řekl, že ‚jenom idiot neumí změnit názor.‘ Tady je spousta lidí, kteří změnili názor a kteří jsou ale pořád pomlouváni těmi, kdo myslí na časy, co byly. A to není dobré. Musíme respektovat lidi, kteří změní názor, abychom všichni byli součástí rostoucí a prosperující společnosti.