„Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat,“ prohlašovala Edith Piaf. Ohledně smrti pak měla ještě jedno přání – chtěla, až přijde čas, aby naposledy vydechla v Paříži. To první se jí splnilo, to druhé ne.
Většina encyklopedií a dalších publikací přitom desítky let uváděla jako místo jejího skonu francouzskou metropoli a jako datum úmrtí 11. říjen 1963. Ve stejný den zemřel její blízký přítel, básník Jean Cocteau.
Až v roce 2003, po dlouhých čtyřiceti letech, prozradila zpěvaččina důvěrnice Danielle Bonelová, že Edith ve skutečnosti zesnula o den dřív a nebylo to v Paříži, ale na jihu Francie. „Byla jsem s ní, když 10. října 1963 zemřela v Plascassier. Poté, co upadla do kómatu, skonala kolem půl jedné po poledni. V tichosti, bez jediného slova,“ uvedla Bonelová.
Zavolala jejímu o dvacet mladšímu manželovi Théu Sarapovi, který prý tehdy točil film a za Edith mohl jezdit jen o víkendech. Probrala s ním poslední přání jeho ženy zemřít v Paříži. Domluvili se, že to pro veřejnost udělají tak, jak si přála. Pomohly jim s tím jeptišky.
„Dohodla jsem se s nimi, že obstarám ambulanci a že mrtvou Edith tajně převezeme, přestože to bylo zákonem zakázáno. Jeptišky toto tajemství nikdy nevyzradily. Théo spolu s ošetřovatelem a řidičem ambulance museli Edith z bezpečnostních důvodů odvézt v noci. Do Paříže přijeli časně ráno. Teprve tady její lékař konstatoval smrt a prohlásil ji za mrtvou,“ dodala Bonelová.
Edith Piaf začínala v patnácti letech pod vlastním jménem Edith Giovanna de Gassionová na pařížské ulici jako žebravá zpěvačka. Brzy začala vystupovat pod přezdívkou La Môme Piaf – Vrabčák. Život se s ní rozhodně nemazlil. Zemřelo jí jediné dítě, zažila nevydařená manželství, vážnou autonehodu, závislost na alkoholu a morfiu, smrt osudového muže.
Ale i velkou slávu. Zpívala v nejlepších evropských a amerických koncertních sálech. Výrazně ovlivnila šanson 20. století. „Všechno dělala naplno. Hodně pila, milovala, žila. Ráda se smála. Všechno, co dokázala říct svým hlasem, ta síla, která z ní vycházela, to byl přírodní živel. Byla jako vulkán,“ vzpomínal zpěvák Charles Aznavour.
„Budu zpívat tak hlasitě, že mě uslyší celá Paříž. Až na vrcholku Eiffelovy věže budou lidé otvírat okna a poslouchat.“
Edith Piaf
Když si rok před smrtí brala mladého kadeřníka řeckého původu Théa Sarapa, kterému pomohla ke kariéře zpěváka, vypadala životem ztrápená umělkyně spíš jako jeho babička. Drobná, 147 centimetrů vysoká zpěvačka s věčně rozcuchanými vlasy zemřela na rakovinu jater. Nedožila se 48. narozenin.
Jízlivý osud
Smutná zpráva se rychle rozkřikla po celé Francii. Básník, grafik, divadelník a také zpěvaččin o šestadvacet let starší přítel Jean Cocteau ještě stačil nabídnout tisku, že osobně napíše zbožňované Piaf nekrolog.
„Otec nebyl překvapen. Tušil, že je Edith na konci své cesty. Do novin vzkázal, že odpoledne bude mít článek napsaný. Byl ještě ve svém starém županu, šel do koupelny, na prahu se zhroutil a prosil služebnou, aby zavolala doktora. Když jsem přiběhl, ještě žil. Přenesl jsem ho na jeho postel s nebesy. Potom se seběhl všechen personál. Jean nám pokynul a vzdaloval se do svého nitra,“ líčil jeho adoptivní syn Edouard Dermit.
Jak bývá osud někdy jízlivý! „Princ poezie“ Cocteau si kdysi postěžoval šéfredaktorovi časopisu Paris Match, že se na titulní strany neustále dostávají jen filmové a hudební hvězdy, nikdy však spisovatelé či básníci. „Je mi jasné, že pokud jde o mě, budu muset umřít, aby se mi dostalo takové cti,“ prohlásil.
Jean Marais a Jean Cocteau při natáčení filmu Orfeus
Zemřel na infarkt ve stejný den, kdy byla oznámena smrt jedné z nejslavnějších zpěvaček. Většině úvodních novinových stran pochopitelně vévodilo její jméno. V několika případech se však na titulku dostal i on, spolu s Edith.
„Můj život se zastavil 11. října 1963, v den, kdy zemřel Jean Cocteau,“ svěřil se jeho partner, herec Jean Marais, známý například z filmové série o Fantomasovi.
Pohřeb Edith Piaf paralyzoval 14. října pařížskou dopravu. Uvádí se, že arcibiskup kvůli jejímu prostopášnému způsobu života zakázal mši v kostele. Na hřbitov Père-Lachaise doprovázely rakev desetitisíce lidí. Zpěvačka tam spočinula vedle svého otce a dcerky Marcelle.
Jean Cocteau byl pochován o dva dny později v kapli Saint-Blaise-des-Simples v Milly-la-Forêt, sedmdesát kilometrů od Paříže. Obou pohřbů se zúčastnila zpěvačka a herečka Marlene Dietrich.
Edith a Jean
Na téměř současný odchod dvou velkých francouzských umělců vzpomíná po šedesáti letech nová píseň Petra Kotvalda. Vznikala ne zrovna typicky – jako první se totiž zrodil text.
Zpěvákův dvorní textař Pavel Cmíral vypráví, že psal verše průběžně ve volných chvilkách, a to docela dlouho. K dokončení ho přimělo až blížící se výročí.
„Psát bez hudby není problém, když si člověk uvědomí, že musí napsat rýmovanou básničku. Musí vědět, jakou to má mít stavbu, jaký bude refrén. Pokud to má člověk trošku v merku a umí to, není to těžké. Ale amatér to asi na první dobrou nenapíše,“ usmívá se.
Edith Piaf a Jean Cocteau (1940)
Hudbu k šansonu složil talentovaný muzikant Martin Blažek, s nímž Petr Kotvald spolupracuje asi deset let. „Nejde jen o to zazpívat správně tóny, ale musíte celou píseň vypointovat. Pracuji na tom už měsíc. Možností a poloh, jak to uchopit, jsem našel několik. Na nahrávání se moc těším, ale zároveň to bude trošku hledání,“ popsal zpěvák.
Textař Pavel Cmíral, který obdivuje éru divadla Semafor a dodnes si cení rady Jiřího Suchého (“Hlavně si nenechte od nikoho radit!“), možná ani netuší, že šanson s jeho textem vznikal v Dejvicích v nahrávacím studiu na dohled od zmíněného divadla. Natáčelo se v polovině září a finální podobu dostala skladba teprve před několika dny.
„Myslím, že to dopadlo velice dobře. Petr zpívá skvěle, i hudba je moc dobrá,“ hodnotí textař výsledek. Kotvald doufá, že píseň nebo jak říká „smuténka“, zaujme posluchače a vrátí je v čase o šedesát let do uplakané říjnové Paříže.
