Moderátorka počasí v České televizi Alena Zárybnická vyrůstala na letišti. "Nejprve jsem tam jezdila v kočárku, pak jsem tam pomáhala a v patnácti letech, kdy to povoloval předpis, jsem začala létat. A připadalo mi to naprosto normální, protože všichni mí kamarádi létali," vzpomíná Alena Zárybnická, kterou plachtění přivedlo k meteorologii.
* Létání je náročné na soustředění. Může si u něj člověk vůbec odpočinout?
Může. Protože je to něco úplně jiného než moje práce. A to jak po stránce psychické,tak fyzické. Soustředění je samozřejmě v letadle namístě, ale ubírá se jiným směrem. A pokud se týká fyzické stránky, je to dřina. Sice ve větroni sedíte, ale během šestihodinového přeletu zhubnete i o dvě nebo tři kila. Já například nedokážu odpočívat při knížce, ležením u moře, nebo na koncertě.
* Stane se, že připravujete předpověď a zjistíte,jak je ideální počasí na plachtění, ale vy musíte zůstat ve studiu?
Tohle je úplně živá zkušenost z loňské sezony, kdy poslední týden v červenci a první dny v srpnu bylo asi deset nebo jedenáct dnů nádherného plachtařského počasí. Já jsem sloužila v televizi, manžel byl služebně v Arábii, takže jsem skoro sama hlídala syna Vítka. A tímto způsobem jsem promeškala několik dnů nádherného plachtařského počasí, které se určitě minimálně deset let opakovat nebude.
* Trpíte v takových případech?
Nejhorší je,že si ráno stáhnu informace, podle kterých se pozná, jak to ten den s termikou bude. A vím, že to bude třeba na let dlouhý pět set kilometrů. Při takovém počasí bych i já, přestože nepatřím mezi ty nejlepší plachtaře, ulétla dvě i tři stovky kilometrů. Aspoň se snažím informovat kolegy na letištích a propašovat jednu větičku do předpovědí, které poránu hlásíme. Ta věta, kdy plachtaři jásají a ostatní lidé asi myslí, že jsem se zbláznila, zní: Dnes se bude tvořit kupovitá oblačnost zhruba při teplotách tolik a tolik a bude ležet tak a tak vysoko.
* Je pro vás, plachtařku, výhodou, že se pohybujete v informacích o počasí?
Ano. Vím, kam se podívat, abych se dozvěděla to, co potřebuji. Sama si udělám předpověď pro plachtění a pak prověřuji, jestli to vyšlo. Piloty větroňů klasická předpověď neuspokojí. Oni musí mít jiné informace.
* Není to příliš riskantní ověřovat si informace tím, že člověk dává v sázku svůj život?
Tady nejde o život. Jen o to, že se vám nepodaří doletět tam, kam si ráno naplánujete, a musíte přistát na poli nebo louce. To je vždycky tak trochu risk, protože přistáváte do místa, kam shodou okolností nikdo nikdy ještě nepřistával.
* Přistáváte často do polí?
Já mívám tak jedno, maximálně dvě pole do roka. To odpovídá zhruba jednomu přistání do terénu na deset přeletů.
* Když se dostanete do krizové situace, zvedne se vám hladina adrenalinu v krvi?
Určitě, kdyby se nezvedala, tak by asi nebylo něco v pořádku, protože bych ztrácela pud sebezáchovy. Ale zase se nesmí zvedat nad míru, která by bránila rychlému a pohotovému rozhodování.
* A co poslední vteřiny před živým večerním vysíláním. Zažíváte stejné pocity?
Někdy. Je to spíš takové rozechvění, adrenalin stoupá a vy si říkáte pozor - něco se děje. V mém případě to jednou začas přijde a pak dlouho ne.
* Pamatujete si váš první samostatný let?
Pamatuji si ho i datem, protože je to okamžik, který pilot nezapomíná. Bylo to v roce 1985, 31. srpna. V první chvíli tomu nevěříte. A jen to, že jste přivázaná, vám brání se otočit a podívat se,jestli tam ten instruktor opravdu není.
* A co premiérové vystoupení před kamerou?
Já jsem neprožila křest v České televizi, ale někdy na počátku devadesátých let na kanálu OK3. Dělali jsme počasí, které se jmenovalo Každá sudá. A tam jsme si připravovali celou relaci sami. Sehnali jsme si informace, namalovali grafiku na počítač,zaměřili kameru, nastavili mikroporty,po částech natočili a sestříhali. Pak jsme počasí na pokyn odbavili do vysílání. Ten stres tam sice byl, ale ne z vlastního vystupování. Spíš z toho, jestli bude všechno technicky fungovat.
* Létání je náročné na soustředění. Může si u něj člověk vůbec odpočinout?
Může. Protože je to něco úplně jiného než moje práce. A to jak po stránce psychické,tak fyzické. Soustředění je samozřejmě v letadle namístě, ale ubírá se jiným směrem. A pokud se týká fyzické stránky, je to dřina. Sice ve větroni sedíte, ale během šestihodinového přeletu zhubnete i o dvě nebo tři kila. Já například nedokážu odpočívat při knížce, ležením u moře, nebo na koncertě.
* Stane se, že připravujete předpověď a zjistíte,jak je ideální počasí na plachtění, ale vy musíte zůstat ve studiu?
Tohle je úplně živá zkušenost z loňské sezony, kdy poslední týden v červenci a první dny v srpnu bylo asi deset nebo jedenáct dnů nádherného plachtařského počasí. Já jsem sloužila v televizi, manžel byl služebně v Arábii, takže jsem skoro sama hlídala syna Vítka. A tímto způsobem jsem promeškala několik dnů nádherného plachtařského počasí, které se určitě minimálně deset let opakovat nebude.
* Trpíte v takových případech?
Nejhorší je,že si ráno stáhnu informace, podle kterých se pozná, jak to ten den s termikou bude. A vím, že to bude třeba na let dlouhý pět set kilometrů. Při takovém počasí bych i já, přestože nepatřím mezi ty nejlepší plachtaře, ulétla dvě i tři stovky kilometrů. Aspoň se snažím informovat kolegy na letištích a propašovat jednu větičku do předpovědí, které poránu hlásíme. Ta věta, kdy plachtaři jásají a ostatní lidé asi myslí, že jsem se zbláznila, zní: Dnes se bude tvořit kupovitá oblačnost zhruba při teplotách tolik a tolik a bude ležet tak a tak vysoko.
* Je pro vás, plachtařku, výhodou, že se pohybujete v informacích o počasí?
Ano. Vím, kam se podívat, abych se dozvěděla to, co potřebuji. Sama si udělám předpověď pro plachtění a pak prověřuji, jestli to vyšlo. Piloty větroňů klasická předpověď neuspokojí. Oni musí mít jiné informace.
* Není to příliš riskantní ověřovat si informace tím, že člověk dává v sázku svůj život?
Tady nejde o život. Jen o to, že se vám nepodaří doletět tam, kam si ráno naplánujete, a musíte přistát na poli nebo louce. To je vždycky tak trochu risk, protože přistáváte do místa, kam shodou okolností nikdo nikdy ještě nepřistával.
* Přistáváte často do polí?
Já mívám tak jedno, maximálně dvě pole do roka. To odpovídá zhruba jednomu přistání do terénu na deset přeletů.
* Když se dostanete do krizové situace, zvedne se vám hladina adrenalinu v krvi?
Určitě, kdyby se nezvedala, tak by asi nebylo něco v pořádku, protože bych ztrácela pud sebezáchovy. Ale zase se nesmí zvedat nad míru, která by bránila rychlému a pohotovému rozhodování.
* A co poslední vteřiny před živým večerním vysíláním. Zažíváte stejné pocity?
Někdy. Je to spíš takové rozechvění, adrenalin stoupá a vy si říkáte pozor - něco se děje. V mém případě to jednou začas přijde a pak dlouho ne.
* Pamatujete si váš první samostatný let?
Pamatuji si ho i datem, protože je to okamžik, který pilot nezapomíná. Bylo to v roce 1985, 31. srpna. V první chvíli tomu nevěříte. A jen to, že jste přivázaná, vám brání se otočit a podívat se,jestli tam ten instruktor opravdu není.
* A co premiérové vystoupení před kamerou?
Já jsem neprožila křest v České televizi, ale někdy na počátku devadesátých let na kanálu OK3. Dělali jsme počasí, které se jmenovalo Každá sudá. A tam jsme si připravovali celou relaci sami. Sehnali jsme si informace, namalovali grafiku na počítač,zaměřili kameru, nastavili mikroporty,po částech natočili a sestříhali. Pak jsme počasí na pokyn odbavili do vysílání. Ten stres tam sice byl, ale ne z vlastního vystupování. Spíš z toho, jestli bude všechno technicky fungovat.
