Deniso, ženy jsou sebekritické bytosti. Jak moc jste na sebe vy jako žena přísná?
Bývala jsem hodně, ale s přibývajícím věkem mám pocit, že jsem méně nebo snažím se být méně a méně a hrozně mě v tom učí moje dcera, která se ve svých skoro dvou letech podívá do zrcadla a hrozně jí to, co tam vidí, baví a směje se na sebe a ťuká, dává si pusinky. Mně se tohle strašně líbilo a chtěla jsem se k tomuhle vrátit zpátky, protože bychom se měli mít rádi takoví, jací jsme. Když ještě navíc chceme, aby nás mělo rádo okolí, tak je nejlepší začít u sebe.
Máte se víc ráda a máte pocit větší sebehodnoty od té doby, co jste se stala maminkou?
Určitě. Priority se změní a mám se víc ráda. Jsem na sebe pyšnější. To říkají i tatínkové, když vidí svoji partnerku u porodu, tak na ni úplně přetočí pohled, protože ženy, které porodily, jsou obrovské hrdinky a já se celý život snažím chodit do svých nekomfortních zón a vlastně sama pro sebe splňovat příkoří, které mě pomáhá v sebevědomí a mateřství je jedno z nich.
Přijde mi, že jste v životní formě. Jak jste na tom zapracovala?
Kojení. Myslím, že ono to šlo hodně rychle, samo od sebe hned po porodu, i když jsem rodila císařem a první tři měsíce jsem nemohla dělat vůbec nic. Byla jsem jednou ze šťastných, kterým to kojení pomohlo. Ne všichni to tak mají, ale samozřejmě se pořád snažím být aktivní, běhám, cvičím jógu.
Teď jsem začala dokonce i chodit vysloveně do fitka s fitness trenérem. Byla jsem jednou, jo, protože Naila už má třináct a půl kila a je přesně v období, kdy nechce být v kočárku, ale nechce ani chodit. Takže já jí osmdesát procent nosím. Dneska už se ozývají záda a všechno už není úplně tak v pohodě, jako bylo dřív, takže jsem si říkala, že musím trošku zamakat na fyzičce, abych to dala. Taky se snažím koukat na to, co jím. Snažím se zařazovat zeleninu, ovoce, hodně piju… vodu. Hodně chlastám prostě, a to ty kila jdou samy. A to máte titulek krásnej teď! (smích)
Často se říká, že když maminka zkrásní, tak ta poporodní kila nabere partner. Jak je to u vás?
(smích) Další otázku, prosím? Já nechci být impertinentní.
Tak já se zeptám jinak. Začala jste hojně péct a vařit doma?
Ne. (smích) Nevím, co mám na to říct.
Tak takhle. Byla byste ráda, kdybyste do fitka měla partnerský doprovod?
Já jsem ho i nabízela... Takhle bych na to odpověděla: nabízela jsem to.
Čekáme, až dcera doroste do role družičky, vtipkuje Pfauserová o svatbě |
Co máte momentálně na kontě za role? Na co se připravujete? V čem vás můžeme vidět v divadle?
Já už jsem si myslela, že se mě ptáte, co mám zrovna na kontě? Já vám řeknu: „Sorry jako, to nebudu někomu říkat tohle.“ I když jsem říkala, že teď nebudu zkoušet divadlo, našla si mě krásná hra Laponsko, kterou hrajeme v Divadle Metro, na kterou bych vás moc ráda pozvala. I když to má pro nás naprosto neprodejný název. Laponsko, šel byste na Laponsko? Zní to tak nějak... No nešla bych na Laponsko, ale bohužel autor si nedal říct a nešlo ho změnit.
Ale je to výborná španělská současná komedie o střetu finské a španělské kultury a o jejich pohledu na vychovávání dětí a o tom, jestli říkat nebo neříkat dětem, že Ježíšek existuje, jestli v nich budovat fantazii, anebo naopak důvěru vzájemnou. Je to skvělá konverzačka, my to máme rádi a překladatel říkal, že přečetl asi dvě stě současných španělských her. Tato je asi dva roky stará a byla nejlepší. Jinak se snažím hlavně věnovat své mateřské roli. Ale jsem otevřená všem nabídkám, kdyby něco přišlo. Mám dvě hlídací babičky a partnera na volné noze na home officu. Takže perte to do mě klidně! (smích)
Máme tady velkolepou make-upovou stage. Stalo se někdy, že vás coby herečku nalíčili tak, že jste řekla: Takhle nikam nejdu?
Mě hrozně hezkou větu naučila jedna filmová maskérka ve filmu Prázdniny v Provence, kde jsem byla furt taková... Měla jsem být hezká prostě, byla jsem ta hlavní postava, která když přijde do místnosti, všichni se z ní posadí na zadek. Navíc to byl můj první film, takže jsem to furt řešila a ona na mě kouká a říká: „A text umíš?!“ a tím mě úplně posadila. (smích) Od té doby přesně si říkám: „Ne, tohle je vaše práce, ta naše je jiná. Já vám věřím.“ Samozřejmě, je důležité, abych se v tom cítila dobře, ale nějaké záměry? Já vím, že mně tam vlasy furt natahovali, já jsem chtěla mít svoje kudrny a pak mi bylo řečeno, že to je vidění té role a vlastně to tam sedí. Takže neměla jsem nic, kde bych prostě řekla „Takhle nejdu.“
