„Je to film mého mládí, miluji ho. Myslím, že by to mohla být sranda,“ říká Grossová. „Každý konkurz je jiný, ale vzhledem k tomu, že tenhle je muzikálový, tak má tři kola. Taneční, herecké a pěvecké. Dostali jsme písničku, kterou jsme se měli doma naučit a k tomu čtyřstránkový dialog. A pak jsme si měli s sebou vzít taneční obuv a oblečení,“ popisuje Denisa, jak konkurzy probíhají.
„Kdo má dobrou pohybovou paměť, vyhrává. Já jsem člověk, který chytá choreografii pomaleji,“ přiznává a prosí, ať v povídání pokračujeme později, protože se bojí, že se jí mezitím vykouří z hlavy. Je to teprve pár minut, co se s kroky seznámila a potřebuje se koncentrovat.
„Na konkurzech mívám obrovskou, až nenormální trému. Ale mám to jenom během těch konkurzů, když vystupují před lidmi, tak nikdy. Proto se snažím být maximálně připravená. Našprtat se dialogy, naučit písničky. Kdybych je neuměla na sto procent a přišla krize, budu mít okno,“ říká Denisa, jak se na výběrová řízení připravuje.
„Myslím, že umím od všeho něco, ale v ničem nejsem stoprocentní, jako třeba moje sestra, která je vyloženě zpěvačkou a herečkou. Její nejslabší disciplínou je možná tanec, ale i ten má tak vypilovaný, že tančí líp, než ostatní. Člověk si je v něčem jistější víc a v něčem méně. Já se to snažím všechno nějak dorovnávat,“ vypráví.
Dlouhá léta to byl ale tanec, který hrál v jejím životě hlavní roli. Věnovala se vrcholově stepu, v sedmnácti ale nečekaně skončila. „Začalo mě zlobit koleno, takže jsem musela přestat. Mám tam výrůstek, měla bych jí na operaci, ale to znamená, že bych byla na tři čtyři měsíce vyřazená z provozu a to se mi nechce. Proto ji zatím odkládám,“ přiznává.
K závodnímu tancování se ani po chirurgickém zákroku vracet už nebude. „Ale tohle muzikálové poskakování na pódiu je úplně jiný druh pohybu, ten mi nevadí. Tady je to především o výrazu a energii. Někdy se setkáte na jevišti s naprosto perfektními tanečníky, kteří ale mají nulový výraz a pak jsou tam lidi, kteří nejsou až tak dobří, ale jde z nich taková energie, že strhnou celé publikum,“ vypráví.
„Choreografii ke Snowboarďákům bude dělat Petra Parvoničová. Ještě jsem s ní nikdy nepracovala, ale slyšela jsem o ní samé krásné věci, a ta právě po tanečnících chce tu energii,“ dodává Grossová.
Denisa Grossová s přítelem Filipem Hořejšem
Pokud jí něco nevyjde, hlavu si z toho nedělá. „Mockrát se mi už stalo, že jsem na castingu něco pokazila, ale oni si naštěstí točí videozáznamy, takže se můžou ještě zpětně podívat, jací jsme průběžně byli. Ale hodnotí se i to, jak si poradíte, když máte okno. Jestli jste schopná nějakým způsobem pokračovat dál,“ dodává.
V současné době vystupuje v šesti muzikálech. Se sestrou Natálií hraje v Dětech ráje 2 a jestli jí vyjde konkurz na Plesu upírů, budou se potkávat i v pražské GoJa Music Hall. „Jsem moc ráda, když můžu hrát s Natálkou. Před představením se škádlíme, abychom odbouraly trému,“ vypráví. „Sestra mi pomohla mnohokrát pěvecky. Já zpívám, jak mi zobák narostl, kdežto ona je velmi technická, každý den dvě tři hodiny trénuje. Takže mi radí, jak posadit hlas, jak správně dýchat a jiné věci. Já jí zase ukazuji, jak posilovat a protahovat svaly,“ říká Denisa.
Obě navštěvovaly jazykové gymnázium, takže se domluví anglicky, francouzsky a španělsky. A i tam si byly oporou. „Byla to docela náročná škola. Občas jsem Natálce pomáhala s předměty, kterým úplně nerozuměla, třeba s fyzikou, i když sama v ní taky nejsem nějak zdatná,“ říká.
Denisa Grossová se ozvala po autonehodě a vyvrací zprávy bulváru |
Step, kterému se Denisa věnovala deset let, teď může uplatnit na divadelních prknech. „V muzikálech se kolikrát step přímo vyžaduje, a když ho ovládáte, je to taková nadstavba, vaše plus. Stejně jako je pro herce super, když umí šermovat nebo jezdit na koni,“ říká. Stepuje v muzikálech Vánoční zázrak, Anděl páně, Beetlejuice, Slunce seno, jahody a dalších.
„Jsem ráda, že můžu dělat, co mě baví a nějakým způsobem naplňuje. Ale určitě nechci dojít k syndromu vyhoření,“ říká. Každopádně další tři muzikály, na které dělala konkurz, by ještě byla schopná do svého programu vtěsnat. Naštěstí se jí nikdy nestalo, že by si spletla choreografii.
„Před každým představením si ji v hlavě přehrávám, tak možná proto. Ale stává se to. Někteří choreografové se opakují a mají stejné kroky ve dvou rozdílných projektech, takže člověk najednou zapomene, jaké představení hraje a napojí se na tu nesprávnou choreografii,“ vypráví.
Svého přítele Filipa Hořejše, který je muzikálovým hercem, potkala při práci. Z přátelství postupně vykvetla láska. „Dali jsme se dohromady na Andělu páně,“ říká. Filip v současné době hraje ve třinácti různých projektech. V tomto ohledu nejspíš drží rekord.
„Divadlo je řevnivé prostředí. Potkala jsem v něm skvělé lidi, ale taky pěkné mrchy. Ono je to logické, umělci jsou hodně emočně založení a ne všichni charakterní. Kolikrát se hádají kvůli blbostem. Člověk to musí vytěsnit,“ říká Denisa. Dnes už to dokáže. Ve volném čase se věnuje fotografování. Lidé si ji sami vyhledávají a žádají o portréty.
„Kdysi jsem chodila s klukem, který byl fotograf. Byli jsme spolu pět let a od něj jsme se hodně naučila,“ říká. Dokonce se hlásila a byla přijata na střední fotografickou školu, ale pak si řekla, že se focením stejně živit nebude a nestudovala ji. Teď je pro ni tato profese určitou jistotou pro případ, že by jí tělo vypovědělo službu. „Většinou fotím rodiny, páry, těhotné ženy, děti a taky soukromé eventy,“ vypočítává.
S přítelem se ráda projíždí v jeho veteránech. „Má chevrolet corvette z roku 1978 a chryslera le barona z roku 1992. Corvettu jsem už dvakrát řídila. Je hodný, že mi ji půjčil vzhledem k tomu, jak ta auta miluje,“ směje se Denisa.
