Může někoho, kdo vyhrál zlato na olympijských hrách potěšit jiné místo než první?
Samozřejmě, že potěší. Vždycky jsem říkal, a nakonec to vlastně tak i žiju, že jediným správným měřítkem úspěchu je míra dosažené radosti. Ve chvíli, kdy budu naplno trénovat, dostanu se mezi špičku, kam jsem se chtěl dostat a udělám si osobní rekordy v některých disciplínách, tak nemůžu být zklamaný. Když ze sebe odevzdám maximum a cítím, že to byl dobrý závod, tak mám radost, byť jsem čtvrtý.
Tahle sezona pro vás znamenala návrat do závodního režimu po dvou letech. Jak vlastně vypadaly ty dva roky pauzy? Co jste dělal?
Nemohl jsem sice naplno trénovat a závodit, ale ten čas jsem zaplnil jinými mimosportovními aktivitami, takže jsem měl o zábavu postaráno. Tím, že jsem začal žít v nové roli olympijského vítěze, tak se mi nabídla spousta věcí například ve sportovním marketingu nebo jsem se mohl podílet na mnohých charitativních projektech. Hodně jsem toho zažil a hodně se toho naučil. Teď jsem rád, že jsem zase zpět v těch ryze sportovních kolejích a vědom si toho, že moje kariéra nebude nekonečná, o to víc si to nyní užívám.
Když jste byl nedávno hostem vysílání Českého rozhlasu Dvojka, řekl jste, že mimosportovní společenské aktivity už jste odstřihnul. Bylo to tím, že při návratu do světové špičky si člověk jednoduše musí vybrat jedno, či druhé, nebo už vás přítomnost na nejrůznějších akcích omrzela?
Obojí. Ten společenský život, když to tak pojmenujeme, byl zajímavý a v mnohém přínosný, ale řekněme, že to, co mi mohl dát, už jsem vyčerpal. Začalo to být stereotypní a neměl jsem pocit, že bych tak měl pokračovat. Takže na jednu stranu jsem to sám od sebe omezil, a pak tím, že jsem začal opět trénovat a závodit, mi výrazně ubyl čas, který bych tomu mohl dávat. Teď je mojí hlavní prioritou sport, tréninky, závody, reprezentace. V potřebné míře se sice také věnuji médiím a ostatním věcem, ale je to až druhotné.
Zmínil jste, že jste si vědom toho, že vaše sportovní kariéra nebude trvat věčně. Letos jste oslavil třicátiny. Jak dlouho se vlastně může moderní pětibojař udržet mezi nejlepšími?
Je pravda, že aktuálně jsem v pětiboji po poměrně dlouhé době nejmladší nejstarší člen naší reprezentace. Myslím to tak, že jsem sice nejstarší, ale teprve ve třiceti, což nebylo úplně zvykem. V poslední době došlo v pětiboji k jakési generační obměně, a to nejen u nás v Česku, ale i v zahraničí. Světová špička se výrazně omladila. Na mistrovství světa jsem byl třetím nejstarším. Myslím, že když budu chtít, mohu to dělat do pětatřiceti, i déle. Já takový plán ale nemám.
Pomýšlíte snad už na konec se závoděním?
Rád bych skončil na vrcholu v tom nejlepším. Pak mám v životě také jiné plány než závodění. Umím si představit, že ve dvaatřiceti, třiatřiceti bych s aktivním vrcholovým sportem skončil a vrhl se na něco jiného.
To ale není moc dlouhá sportovní vyhlídka. Takže letní olympiáda v brazilském Riu bude vaše poslední?
Ano, mám to tak vnitřně nastavené. Pokud moje účast na olympiádě vyjde, a já doufám, že ano, tak bude moje poslední v moderním pětiboji. Potom bych si dal ještě jednu sezonu, kterou bych se rozloučil a užil si to. Do konce roku 2017 nám navíc podepsanou profesionální smlouvu. Když se mi bude hodně dařit a nebude se mi chtít odejít, tak jsem ochotný si připustit, že si možná přidám ještě jeden rok. Rozhodně si teď ale neumím představit, že bych si přidal ještě jeden celý olympijský cyklus. To už ne.
Řekl jste, že máte i jiné životní plány. Můžete přiblížit jaké?
O tom bych se nerad bavil konkrétně, ale řekněme, že mám tři představy o tom, jakou cestou se vydat, a jedna je ta, že pokud budu mít tu možnost, mohl bych být trenérem, což by mě moc bavilo. Samozřejmě je to podmíněné tím, zda bych se tím byl schopný uživit, a především tím, zda by mi to vůbec šlo. Kdybych neměl spokojené svěřence, tak by mě to netěšilo. Pak by přišly na řadu další varianty, které jsou pro mě neméně zajímavé.
Nedávno jste také prozradil, že jste před časem odmítl nabídku jedné české televize na moderátorskou pozici. Nelákala by vás přeci jen taková práce?
V době, kdy jsem tuhle nabídku dostal a odmítnul ji, to bylo hlavně z důvodu, že jsem chtěl ještě naplno sportovat a věděl jsem, že bych na to neměl dostatek času. Každopádně mě ale potěšila, protože práce v médiích je určitě zajímavá.
V posledních týdnech je kvůli aktuální aféře v atletickém světě opět hojně skloňováno slovo doping. Dotýká se to nějakým způsobem i pětibojařů?
Téma dopingu a zakázaných látek je strašně složité a je vždycky nebezpečné, když se to otevře veřejně a někdo se to snaží zjednodušit. Co to je vlastně zakázaná látka? Kdo určí tu hranici? Proč do toho vlastně někdo někomu mluví, já upřímně vůbec nechápu. Je to soukromá věc každého.
Přeci jsou ale potom znevýhodněni ti, kteří nedopují. Takže to není pouze soukromá věc těch, kteří užívají „něco navíc“...
Když je někdo ochoten riskovat zdraví tím, že bude užívat zakázané látky jen proto, aby vyhrál nějakou medaili, tak je to jeho volba. A jestli mu to za tu medaili stojí, tak ať ji má. Já to třeba riskovat nebudu, a je to také jen moje rozhodnutí. Navíc v moderním pětiboji se doping zrovna příliš neřeší, protože je to sport, v němž lze vyhrávat naprosto v pohodě bez něj. Takže, abych odpověděl na vaši původní otázku, my pětibojaři to příliš neřešíme. Spíš se o tom bavíme v tom duchu, že aktuální rozpoutaná aféra v atletice je jen nafouknutá bublina.
Atletům, kteří jsou prezentováni jako podezřelí, žádné zakázané látky nalezeny nebyly. Jediné, k čemu se došlo, je skutečnost, že se objevila nějaká anomálie v jejich krevních testech. Víc bych se do toho nepouštěl. Je to, zjednodušeně řečeno, jako kdyby někdo přišel do basketbalového týmu a zjistil, že jsou tam všichni moc vysocí. To je přeci součást jejich předpokladů pro ten určitý sport. Stejně tak pro atlety je součástí jejich fyziologie jistý předpoklad, že mají nějaké množství červených krvinek, a je to normální věc.
Jenže kdyby to bylo normální, nešlo by v porovnání s ostatními o anomálii a ony hodnoty by byly podobné. Alespoň tak se mi to z pohledu laika jeví...
Právě že stejné to být vůbec nemusí. Když někdo kvůli tomu, aby byl v atletice dobrý, trénuje někde v Maroku nebo třeba v Coloradu a celý život se pohybuje ve dvou a půl tisících metrech, tak má potom veškeré fyziologické parametry jiné. Je to v pořádku a není na tom nic divného. Je nesmysl ukazovat na ty, kteří mají lepší tělesné předpoklady, což je ve sportu alfou a omegou. Samozřejmě jsou nejmenované země, kde se běžně zakázané dopingové látky používají. My ostatní s lidmi z těchto zemí musíme závodit a víme to. Takže nás nepřekvapí, když někoho z nich chytí. Celé je to tím akorát trochu zkažené.
Co říkáte na případy, kdy se zpětně odebírají tituly a vrací medaile, pokud se prokáže, že sportovec dopoval?
Jsem v zásadě proti tomu, aby se měnily ve sportu výsledky s větší časovou prodlevou. Závod by měl definitivně skončit ve chvíli, kdy se vydají oficiální výsledky. Je jasné, že když závodníci dodají vzorek na dopingovou kontrolu, určitou dobu se to vyhodnocuje a než se dojde k závěrům, trvá to několik dní. To ale není můj problém. Je to problém těch, kteří to mají na starosti, a antidopingových federací. Mají tam být prostě dřív, protože ve chvíli, kdy závod skončí, předají se medaile a udělají se rozhovory s vítězi, tak už je to zkrátka pryč.
Nedávno došlo několikrát k tomu, že se vracely medaile třeba po osmi letech, což je podle mě úplný nesmysl. Řekl bych, že si s tou medailí mohou dělat, co chtějí, protože už je to zapomenuté. Ani už bych z ní neměl radost. Mezinárodní federace tohle dělá jen proto, aby postrašila potenciální hříšníky.
Vidíte, a nemá tohle samo o sobě smysl?
Nemá to smysl, protože to pro ně není ostuda. V těch zemích, kde k dopingu běžně dochází, jsou naprosto odlišné kulturní priority.
