„Vyrůstat se jménem Kraus a být od dětství v hledáčku médií, není žádný med. Byl jsem za protekčního spratka,“ vypráví herec a muzikant, který životní rovnováhu získal až návštěvou Tibetu před dvanácti lety.
„Nikdy jsem nebyl člověk, který by cítil nějakou psychickou bolest, nikdy jsem neměl pocit, že bych byl tak na kolenou. V dětství pro mě bylo terapií kreslení, ale může to být i příroda. I hudba je terapií, protože při ní nemyslíte na nic. Dokonce se říká, že když děti hrají počítačové hry, tak se jejich mozek chová stejně jako když lidi v Tibetu meditují. Protože ta hlava se fokusuje jenom na toho panáčka, za kterého hraje,“ vypráví.
Vinou poruchy pozornosti měl jako dítě problémy nejen se spolužáky ale i s učiteli. Byl jiný, svůj. Někdy příliš drzý nebo agresivní. Skrýval tak citlivější stránku svojí osobnosti. Doma nic neřekl, dělal, že je všechno fajn. Jenomže na konzervatoři to pokračovalo. I když předpoklady měl, slyšel od pedagogů, že se svým zpěvem v branži nemá šanci. V osmnácti na něj všechno dolehlo a složil se. Přepadla ho těžká deprese, která ho uvěznila v posteli.
Nepřišlo to zničehonic, ale postupně. „Najednou jsem ráno cítil, že se mi nechce vstávat, vůbec nikam chodit,“ vypráví. „A postupně to došlo do fáze, že jsem chtěl jenom spát, ani mluvit jsem nebyl schopný.“
V tomto stavu setrval půl roku, rozpustil i kapelu. Dostal se z něj až díky antidepresivům. Dlouho ale trvalo, než našel ta správná. Vrátil se do normálního života a snažil se živit hudbou. Přešel ale do druhého extrému, byl uhoněný a vystresovaný.
Ve třiatřiceti přijal pozvání hnutí Brontosaurus a odjel do Tibetu. „Měl jsem plnou pusu řečí o tom, jak to kde vypadá, ale ve skutečnosti jsem do té doby nikde pořádně nebyl, pokud nepočítám pár dovolených s rodiči v Chorvatsku. Prostě klasický Čecháček, který nikam jezdit nepotřebuje, protože všechno ví a zná. Ale říkal jsem si, že by mě zajímalo to dobrodružství, kterou tahle cesta slibovala. A došlo na něj,“ vzpomíná.
„Pro mě to znamenalo obrovské sebepoznání, protože jsem se ocitl v nebezpečných a nepříjemných situacích. Problém byl už se základními věcmi od hygieny přes jízdu autem horskými cestami, kde při troše nepozornosti spadnete dolů do údolí. Takže jsem se vracel jako jiný člověk. S daleko lepším míněním o sobě, než když jsem tam odjížděl,“ přiznává.
Z těchto transformačních zážitků čerpá dodnes. „Učili jsme tam děti ve škole a pak jsme měli volno, které jsme si mohli užít, jak jsme chtěli,“ vrací se ke své cestě. „Něco takového jsem do té doby nezažil. Sám v horách v Tibetu, s krosnou, ve které máte pár věcí, telefonem, s nímž se nikam nedovoláte, a penězi, co jsou vám k ničemu, protože si tam za ně nic nekoupíte. Za vámi jde hříbátko a vy míjíte kostry koní, kteří to nedošli,“ vzpomíná na pobyt v Himálaji.
„Já jsem z generace, na kterou rodiče pořvávali: To jsi chlap? Prober se, dělej srabe! A odtamtud jsem se vrátil jako chlap. Když jsem byl tam, mnohokrát jsem si říkal: Tady by se můj táta určitě podělal. Zatímco já jsem v klidu,“ usmívá se.
Chtěl by jet do Indie, nebo na jiné místo, kde jsou lidé šťastní, i když nic nemají. „Všechny tyhle blbosti, kterými se tady obklopujeme, jsou vám tam k ničemu. Najednou zjistíte, že ten den je úplně jiný, když nemusíte obsluhovat pračku, myčku, tiskárnu…,“ říká. „Já jsem v Tibetu zjistil, že to, co jsem si udělal ze života, není život. A zpátky jsem ho našel tam, kde jsem měl celý den pro sebe. Dokonce jsem si všechno pamatoval a nikde nic nezapomněl, což se mi dlouho nestalo. Čím to asi bude?“
Zlo vidí v mobilních telefonech a sociálních sítích, které by dětem nejraději paušálně zakázal. „Učím teď na škole, tak na nich vidím, že z toho mají deprese a panické ataky,“ prozrazuje.
Sám má čtyřletou dceru a mobil od něj ještě k použití nedostala. „Ale občas jí ho dá maminka, když potřebuje rychle něco udělat na plotně. Takže vidí jednoho rodiče, jak jí ho půjčuje a druhého, který říká, že je to zlo. Může mi ho přinést, ale nesmí ho zapnout,“ prozrazuje Kraus.
Ani v autě ho malá Ester nedostane. „Během jízdy si povídáme, večer usínáme s mluvenou pohádkou a zhasínáme. Máme svůj svět, svoje příběhy. Říkám jí, na tohle s tebou koukat nebudu, to jsou hovadiny, ale rád si s tebou dám Studio Kamarád nebo nějakou českou pohádku. Anebo Štaflíka a Špagetku. Déčko miluju, takže koukáme na Jů a Hele, jako jsem ho sledoval já, když jsem byl malý. Tyhle starý věci podporuji. Ale Tlapková patrola je pro mě trápení,“ upřesňuje.
Někdy ovšem mezi otcem a dcerou nastává generační problém. „Jí se líbí víc nová kreslená Pyšná princezna oproti těm starým klasickým pohádkám. Říkám jí: Tady hraje tvůj děda a tebe to nezajímá?,“ směje se Kraus. Jeho otec Jan Kraus si zahrál ve filmové pohádce Jak se budí princezny a v divadle Studio DVA vystupuje v inscenaci Šíleně smutná princezna.
Talentů zdědila Ester bezpočet. „Má hudební sluch i dobrý hlas. Jako starý chlap, opravdu silný. I výtvarný a herecký talent projevuje,“ říká David Kraus.
Sám koncertuje s romskou kapelou Gipsy Brothers a dalšími tělesy a zpívá i písničky jiných interpretů. „V lednu budu vystupovat na vzpomínkovém koncertě Michala Tučného v O2 areně, předtím jsem dělal písničky Žbirky. Sám bych tam koncert nikdy nevyprodal, ale zpívám za takovéhle legendy, což je krásné. Pana Tučného jsem měl moc rád, přesto, že country jinak nemusím. Ale on byl jediný kovboj, kterého jsem respektoval,“ dodává.
O svém boji s depresemi se David Kraus rozhodl mluvit veřejně. Jeho výpověď zaznamenala v knize Terapie není slabost Kateřina Kubalová a zpěvák publikaci s ostatními zpovídanými pokřtil.























