Původní barva vašich vlasů je blond, kdy jste se rozhodla stát se brunetou?
Mělo to svůj vývoj. Asi do devatenácti let jsem si vlasy vůbec nebarvila, byla jsem popelavě plavá. Když jsem později vyhrála konkurz na jednu zlobivou holku v inscenaci Prvá noc pri mŕtvej pro Slovenskou televizi, pan režisér Chmieľ rozhodl, že mnohem zajímavější bude pro tu moji roli potvory mahagonová barva vlasů.
Od té doby jsem prošla snad už všemi existujícími barvami od slonově bílé s červenými konci přes rezavou, všechny odstíny hnědé až k modročerné. Nejlépe je mi ale v momentální tmavě hnědé barvě. Mám pocit, že moje přírodní blond nekoresponduje s mým vnitřním nastavením a pro jeviště je, tedy alespoň z mého pohledu, mnohem výraznější.
Už v dětství jste imitovala Agnethu ze skupiny ABBA, vaše touha se po 35 letech zhmotnila v hlavní roli muzikálu Mamma Mia!. Co vás v té souvislosti napadlo, když nabídka přišla?
Nabídka nepřišla. Šla jsem normálně na konkurz. A říkala jsem si, že bych mohla vymyslet něco, co nikdo jiný na konkurzu určitě neudělá. Představit se porotě hned u vstupu jako Donna se vším všudy. Abych je prostě donutila představit si mě v té roli.
Poprosila jsem kostýmního návrháře Miroslava Krále, aby mi pomohl sehnat kostým (montérky, výrazné triko, plátěné kecky, řecké náramky), nechala jsem si prodloužit vlasy a hlavně si od manžela půjčila ten největší francouzák, se kterým naštěstí umím pracovat. Vešla jsem dovnitř se slovy: „Dobrý den, tak co potřebujete spravit?“ A vrhla jsem se na spravování stojanu od mikrofonu. Porota se smála, byli překvapeni. Pak už byla hračka zazpívat Money, Money, Money.
Pokud se jedná o „srovnávání se“ s Agnethou... to nejde, a nikdy jsem to nedělala. Ona je famózní zpěvačka s nezaměnitelnou barvou hlasu. Já jsem pracovala s tím, co mám. Jistá pěvecká dispozice, ale mnohem více emocí. A pokud jsem se někým inspirovala, tak asi Meryl Streepovou.Tu ostatně zkoumám celý život, je pro mě naprostý přírodní úkaz.
Jedním z vašich prvních muzikálů byla Pomáda, kde jste jako ostatně ve většině svých muzikálových rolích musela zároveň zpívat a tančit. Jak se něco takového dá vlastně zvládnout?
Má první velká muzikálová role byla už během prvního ročníku na JAMU. Na Nové scéně v Bratislavě mi dal příležitost Josef Bednárik a choreograf Libor Vaculík v muzikálu Grandhotel, po boku hvězd jako byli třeba Soňa Valentová, Štefan Skrúcaný, Jana Kociánová, Ján Gallovič, Marián Slovák. Pak to byla moje milovaná Sugar v Někdo to rád horké, kterou jsem hrála téměř osm let v Národním divadle Brno. Pak jsem nastoupila do Draculy a Mise, udělala jsem první českou verzi Hair a pak teprve přišla Pomáda.
Bylo to krásné období. Žili jsme všichni pohromadě, skoro jako hippies. Od rána do odpoledne zkoušky, pak si kluci dali fotbálek a pak jsme pařili. A víte jak? Do rána a na písničky Pomády! Byli jsme do ní úplní blázni. Netvrdím, že je účinkování v muzikálech jednoduché. Proto jsem právě studovala konzervatoř a posléze JAMU, abych se to pořádně naučila. Ale upřímně si myslím, že teorie bez tréninku a určitého drilu nemá moc v praxi význam.
V muzikálových rolích, kde často tančíte a zpíváte zároveň, je člověk ze začátku udýchaný, což zní ve zpěvu hrozně. Musíte si najít místa, kde se takzvaně dá šetřit s dechem, ale hlavně si to taneční a pěvecké číslo musíte zajet tak, abyste ho celé zvládli třeba ještě s pětikilogramovou zátěží. Pak se teprve dostaví svoboda. Mně osobně hodně pomáhají emoce. Když jste schopní zapojit třeba pocit štěstí, nemůžete být unavení. Zaplaví vás adrenalin a zkrátka jedete.
Role v Draculovi prý do vašeho života přišla díky zlomenému srdci.
To bylo v době, kdy jsem se chystala na státnice. Tehdy se nám rozpadl skoro čtyřletý vztah s Romanem Vojtkem a já hledala únik, nebo spíš nějakou injekci co nejdál od Brna, a ono se to povedlo. Už je to neuvěřitelných 25 let. Před tím jsme se ale pokoušeli dostat do Prahy už jednou, a rovnou celý náš ročník. Byli jsme druháci na JAMU a všichni komplet jsme udělali konkurz na role v muzikálu Jesus Christ Superstar. Náš ročníkový vedoucí Radek Balaš nás ale tehdy z pochopitelných důvodů nepustil.
V muzikálu Addams Family jste roli Morticie alternovala s Lucií Bílou. Jaké to bylo?
Ach, jaké to bylo? Inspirativní, omezující, poučné, veselé, náročné, intenzivní, překvapivé. Je to zkrátka velký adrenalin. Upřímně? Je velmi těžké jít do role, o které předem víte, že v ní samozřejmě diváci budou očekávat Lucii a dostane se jim Daniely. Nicméně věřím, že jsme postavě Morticie obě sloužily věrně. A dobře.
Vydala jste několik desek, kterou písničku považujete za svůj největší hit?
Hm...Extrémně si vážím písně a vlastně kompletního čísla Money, Money s Jirkou Kornem. Na žádost Jirky nám navíc text napsal pan Zdeněk Borovec. Byla to velmi vzácná spolupráce s člověkem, kterého si celoživotně vážím pro jeho profesionalitu, talent, neskutečný dril a jeho dobrotu.
Mým největším hitem je asi Happy New Year s českým textem Eduarda Krečmara, který mi na desku Dárek vánoční schválila skupina Abba a měla jsem šanci ji zpívat na přeplněném Václavském náměstí v přímém přenosu televize Nova přesně o půlnoci na Silvestra roku 2009. A v rádiu jsem nejvíce uspěla s duetem s Vašem Patejdlem z muzikálu Jack Rozparovač s názvem O něčem sním. Ten ještě pořád občas slýchávám v pořadech na přání, což je pro mě krásný pocit.
Svou kariéru televizní lékařky jste zahájila v seriálu Nemocnice na kraji města. Prý díky náhodně vypadlé fotce na zem.
Už ani nevím, kdo mi to popisoval, ale pan režisér Hynek Bočan prý hledal v archivu holku, která by se hodila na cikánku, kterou pak hrála Gabika Csinová. A při té příležitosti na něj vypadla moje fotka. Zřejmě jsem ho zaujala, a tak mě pozval na konkurz na postavu milenky doktora Blažeje, kterého hrál Josef Abrhám. Na ten konkurz v životě nezapomenu. Pan Abrhám tam byl osobně. Režisér s námi, tedy spíš se mnou pracoval, jako kdybychom měli spoustu času a jako kdyby ta role už byla moje. Úžasný, nevídaný pocit, osobní přístup, pozitivní, kreativní nálada. Žádná paní nebo pán, který jen unyle nahazuje partnerovy repliky. Rovnou herecká práce s panem Abrhámem!
V rámci přípravy na operativní výkony jste měli možnost zúčastnit se skutečných operací?
Konkrétně já jsem byla u operace totální endoprotézy kyčelního kloubu ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích. Říká se, že tento zákrok je prý na chirurgii nejkrvavější operace. Respekt jsem měla veliký, myslela jsem, že sebou fláknu hned u dveří, ale vydržela jsem. Zjistila jsem, že krev tolik neteče, protože ji podchlazují. Nebo že na pilu, kterou na chirurgii používají na odstraňování kostí, potřebujete opravdu sílu. A také, že s mým nízkým tlakem bych vlastně nemohla být operatérem. Protože stát na místě několik hodin je pro mě nejdřív mučení a pak rovnou omdlévám. Klobouk dolů a velký obdiv všem, kteří toto povolání dělají.
Je pravda, že jste si kvůli roli v Nemocnici na kraji města dělala narychlo řidičák?
Teď už to snad po těch letech mohu prásknout. (smích) Když mě přijímali na roli Nadi, v podmínkách bylo, že mám řidičák a řídit umím. Bylo to ale trochu jinak a já měla velmi omezený čas vše dohnat, což se podařilo. Ale! Lékařka Naďa Šulcová měla v jedné scéně udělat myšku před parkujícím kolegou Blažejem a zabrat mu na poslední chvíli na parkovišti jeho vyhlídnuté místo. Musela jsem štábu přiznat, že jsem nováček, a tak se místo mě musela najmout kaskadérka. Když už nebylo zbytí a kvůli blízkému záběru potřebovali, abych kousek couvla já, tak celý štáb pro jistotu ucouvl asi o 500 metrů zpátky, aby byl mimo ohrožení mým šoférským uměním. (smích)
Peripetie s řidičským průkazem jste ale nezažila v životě poprvé.
Přesně tak. Když mi bylo patnáct let, byla jsem zamilovaná do kluka, který okolo našeho paneláku túroval simsona. Jednou mi ho půjčil a mě to stálo, tedy spíš maminku, 150 korun pokuty. Nebyla jsem plnoletá a řidičák na motorku tehdy pochopitelně neměla. Motorky mě ale okouzlují celý život, jsem velkou fanynkou Valentina Rossiho a mám jeden velký sen, projet si Ameriku na harleyi. Zatím aspoň od jara do podzimu trénuji u nás na skútru. (smích)
Další vaše seriálová lékařka byla Gita Petrová v Ordinaci v růžové zahradě. Kdo byl pro vás jejím předobrazem?
Moje sestra Janka. Jestli někomu vděčím za to, jak jsem ji hrála, tak to byla právě ona. Postava Gity byla totiž o deset let starší než já a v situacích, které jsem v životě zatím nezažila, jsem si právě představovala, jak by je řešila moje úžasná sestra. To jí patří největší dík.
Ordinace v růžové zahradě (2005)
Jsou hvězdy, které nehasnou (2002)
Prvá noc pri mŕtvej (1993)
Plynule jste pak přešla do slovenské Ordinace. Jaké to bylo, najednou hrát ve slovenštině?
Přechod do slovenské Ordinácie byla velká výzva. Po 20 letech pracovat znovu v rodné řeči. Styl natáčení byl také úplně jiný. Hbitější, modernější, víc jakoby free v tom smyslu, že se scéna třeba celá přepisovala a doplňovala těsně před začátkem natáčení. Hodně se improvizovalo. Točilo se na víc kamer, více záběrů vcelku, hodně používali takzvanou jízdu, bylo to ve výsledku víc akční, také ale složitější nazkoušet. Používala se současná, moderní hudba.
A ano, měla jsem problém s jazykem. Nejde o to, že už neumím slovensky, to samozřejmě nejde zapomenout, ale zdaleka už necítím takovou svobodu improvizovat jako v češtině. Ostatně není se čemu divit. Čtu česky, pracuji 25 let výhradně v češtině, píšu texty písní v češtině, sním v češtině a slovensky mluvím jen s rodinou. Samozřejmě pro mě nebylo moc příjemné, když si z mého přízvuku dělaly kolegyně ze SND na place legraci. Natáčení mělo pro mě ale jedno velké plus. Víc jsem se vídávala s maminkou, protože jsem k ní jezdila z Bratislavy do Nitry spát.
V seriálu Gympl jste naopak coby týraná žena lékařskou pomoc spíš potřebovala.
Role týrané Majky byla pro mě v televizi zatím vůbec nejtěžší. Byl to pro mě vlastně absolutní protiúkol. Tu postavu jsem v jistých situacích nechápala, nesnášela a hádala se s ní. Ptala jsem se proč? Jak mohla dopustit nechat se takhle ovládat a týrat a nevidět to? Ztotožnit se s jejím uvažováním mě ale stálo opravdu hodně sil.
A když jsme pak točili s Kamilem Halbichem a Zuzkou Bydžovskou finále, kde mě můj seriálový manžel Kamil měl zkopat do bezvědomí, bylo mi na place fyzicky tak špatně, že mi Zuzka říkala: Neblázni, to nemůžeš tak moc prožívat, musíš to jen zahrát! Ale já, atomová herečka, to musela i prožít. Takže ještě cestou ze studia jsem stavěla na každé pumpě a vyčerpáním blinkala.
Daniela Šinkorová
Náročné chvíle jste jistě zažila i v divadle.
Na divadle těch těžkých momentů bylo samozřejmě hodně. Třeba jak zazpívat píseň Kabaret tak, aby diváci pochopili, že jsem se někdy v poslední třetině písně rozhodla pro potrat. Aby to přečetli, přestože nic takového v textu písně není a jde pouze o vnitřní pochod zpívající Sally.
Nejnověji mám ještě jednu zkušenost. Při zkouškách s režisérem Petrem Hruškou a Jirkou Langmajerem na inscenaci Manželský poker jsem zažila opravdu těžké chvilky. Vůbec nejsem tak chytrá, pohotová, vynalézavá prolhaná a sexy jako moje role Jacqueline. Nešlo mi to. Pan režisér mi zboural mé zažité představy, můj „domeček z karet“ se zhroutil a najednou nastal moment úplného prázdna. On mi ale místo něj nabídl zcela novou představu, novou cestu, kterou jsme spolu vybudovali, a věřím, že z ní jen tak neuhnu.Ta cesta bolela, ale stála za to.
Kde všude vás diváci momentálně mohou vidět?
Ještě než skončila soutěž StarDance, nazkoušeli jsme komedii Dva nahatý chlapi, den po premiéře jsem naskočila do zkoušek Dobře placené procházky v Plzni a v dubnu začínám zkoušet novou komedii Vzpoura nevěst pro Divadlo Palace. Teď je navíc plesová sezona, takže hodně vystupujeme s Michalem Padevětem s předtančením a já moderuji, nebo zpívám.
Co pro vás byl vůbec největší oříšek ve StarDance?
Naše odmítnutí diváky. Vypadnout v druhém kole bylo příliš brzy.
Ještě stále si v rolích užíváte sebevědomí, o kterém tvrdíte, že v běžném životě moc nemáte?
Sebevědomí není otázka, kterou dokážu zpracovat v tomto rozhovoru. Ano, celoživotně trpím nedůvěrou v sebe samu. Ale ono to asi souvisí s hledáním něčeho nového, v pochybnostech, že pořád existuje lepší způsob, v neustálém hledání lepšího sebe sama. A je pravda, že herečkou jsem toužila být pro ten zázrak, který film i divadlo dokážou: udělat z člověka někoho úplně jiného.
Učíte na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Co vám přináší tento další rozměr vaší profese?
Učím hrozně ráda a moc mě to baví, protože se tím sama učím. Učení je vždycky oboustranný proces. Dáváte – přijímáte, přijímáte – dáváte. Nutí mě to k pojmenovávání věcí, které jsem dříve dělala jen intuitivně, a pochopitelně k neustálému samostudiu.
Daniela Šinkorová
Je pravda, že umíte do vzduchu vyhodit pizzu při její přípravě?
Nejenže ji umím vyhodit, dokonce ji potom i chytnu. (smích) Ale neumím ten efekt, kvůli kterému to pizzaři dělají. Vyhozené a roztočené těsto by se mělo odporem vzduchu totiž roztáhnout. Nicméně troufám si říct, že pizzu v naší restauraci děláme dobrou, používáme pravé italské suroviny, hlavně mouku a olivový olej. Dostali jsme i spoustu pochval od rodilých Italů, kteří často využívají služby našeho hotelu i pizzerie.
K pizze vás přivedl vztah k Sardinii. Co vás tam tak táhne?
O Sardinii bych mohla mluvit hodně dlouho. Především má svoji vůni, která mě bouchne do nosu hned po vstupu na ostrov. Vůně pinií, myrty, kaktusů, aloe, oliv je prostě nádherná! Na cestách musíme často zastavovat, protože potkáváme pastevce se stády ovcí, koz, nebo samostatně se pasoucí nádherně zbarvené krávy a býky. Není výjimkou, že na severu vám přes cestu „přeběhne“ želva a ve vnitrozemí zase divocí koně. Pozor! I když vypadají opuštěně, každý kůň je hlídaný svým samozvaným majitelem. O každém kusu se ví! Nádherné azurové moře, bílé pískové pláže jsou v podstatě kdekoliv, kde zastavíte. Milí, zemití, srdeční lidé a to fantastické domácí jídlo.
Je to kus světa, kde v některých místech ještě pořád panují jen přírodní zákony, stále je tam k nalezení panensky neporušená příroda. Lidé si zde váží starých lidí. Hodně si povídají, ať už na ulicích, v obchodech nebo v lékárnách. Sardiňané a Italové vůbec ctí rodinu jako nejvyšší hodnotu, moc milují děti. My se u nás často díváme skrz prsty na maminku, která přivede do restaurace pozdě večer dítě, které jí pak třeba usne v náruči, ale tam je to normální. Naopak, matka, která nechá dítě doma a jde se ven najíst, je ta špatná.
Takových střípků a postřehů by bylo hodně. Máme tam rodinné přátele, kteří za námi občas jezdí do Prahy, hodně si navzájem pomáháme. Oni nám v naší pizzerii, my jim třeba teď v létě se zprovozněním nového kiosku u moře. Ale také jsem s nimi třeba ve čtyřicetistupňovém horku sbírala a pak vytáčela med. Zážitků je tolik, že by to snad bylo na knihu.
Co vás v životě nejvíc trápí a co vám naopak dělá radost?
Těžce nesu klasickou srážku s blbcem, ale i lži a pomluvy, nespravedlnost a i to, že spoustě věcem stále nerozumím. Třeba i tomu, proč není na světě mír. Smutky mi ale kompenzují moje nevlastní vnoučátka nebo moje praneteře, moje kotě, každá nová zajímavá kniha, samozřejmě hudba a zpěv nebo každý upřímný úsměv, který okolo sebe zachytím. Miluji práce na zahradě, vlastně jakékoliv ruční práce. Nebo i to, když mám šanci někomu pomoct. Jedno z mých životních hesel je třeba i toto: Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě.
Čemu v životě nejvíc věříte?
Věřím, že boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě.
