Daniela Písařovicová nejen o vkusu na kluky
Kdy vám sestra chyběla?
Stěžejní bylo, když v patnácti odešla na internát. Šla jsem ji vyprovodit na autobus, věděla jsem, že se vrátí až v pátek, a tak jsem celou cestu zpátky probrečela. Nebyla jsem zvyklá, že jsem doma sama.
V čem se lišíte?
Jsem průbojnější. Ona je klidná síla, vyrovnaná, je na ni stoprocentní spolehnutí a je to v dobrém slova smyslu hodná holka. Já byla trochu vyvrhel. I když jsem byla o dva roky mladší, učila jsem ji kouřit. Neúspěšně.
Proč žijete každá jinde?
Renča je z mého pohledu daleko chytřejší, ona neměla na vysoké škole jediný problém a mě vyhodili od třech zkoušek, byla jsem větší střelec. Je podle mě i daleko šikovnější než já, ale já se zase nebojím. A to určilo naše dráhy, jí vyhovuje život v menším městě a já potřebuji Prahu.
Kdy jste se pohádaly?
V dětství mi řekla jednu hnusnou větu – že kdybych nebyla její sestra, v životě se mnou nekamarádí. Ale já jsem byla dřív opravdu na pěst, urážlivá, vztahovačná, náladová a bylo se mnou těžké vyjít. Vlastně se jí divím, že mi takovou věc řekla jenom jednou.
Daniela Písařovicová Rodačka ze Znojma vystudovala VŠE v Praze a od září roku 2004 pracuje v České televizi, kde nejprve moderovala ekonomicky zaměřené pořady a od roku 2013 hlavní zpravodajskou relaci Události. Pravidelně moderuje udílení cen Magnesia Litera, letos také předvolební Superdebatu, zúčastnila se deváté řady StarDance. Je svobodná a bezdětná. |
Jaká jste teta?
Tím, že nežijeme v jednom městě, odpadá setkávání na jedno odpoledne – že bychom si daly se sestrou kafe a já viděla děti. Se synovcem Kubou, kterému je čtrnáct, nám to klape hezky, mám pocit, že mě má rád. Když byl malý, měla jsem víc času a jezdila s ním i na výlety, trávili jsme spolu víkendy. A teď, když řeší nějaký problém, jsem ráda, když zavolá. Protože ve čtrnácti už má člověk revoltující období a dospělé moc nebere. Naposled mi volal kvůli angličtině odpoledne před Superdebatou a nenechal se odbýt.
Jaký je váš vkus na kluky?
Občas se nám stalo, že se nám líbili stejní kluci. U nás ve městě kdysi bydlel jeden kluk, který za ní pálil, a já z něj byla hotová. Jenže jsem byla ta mladší sestra, která nikoho moc nezajímala. Na vysoké zase Renča měla kamaráda, který se strašně líbil jí a on jezdil do Prahy za mnou.
Jak berete kritiku vzhledu?
Nepřipouštím si ji, ale co mě rozčiluje, jsou debaty o mém obočí. Mně to nevadí, že ho mám široké, protože to jsem já a obočí mi takhle narostlo. Ale že někdo dokáže poslat mail, kde je napsáno, nezlobte se, vy jste pěkná, ale nemůžete si něco udělat s tím obočím? Přece nejsem veřejný majetek, abychom dělali referendum o tom, jak bude vypadat moje obočí. Naštěstí jsem dost velká na to, abych tyhle věci měla v hlavě srovnané.
Renata Boháčová nejen o uměleckých ambicích
Proč bydlíte v Pardubicích?
Pardubice mě okouzlily na první pohled, když jsem tam nastoupila na vysokou školu. Vlastně jsem vůbec neplánovala tam zůstat, ale když jsem asi dva roky po ukončení studia potkala dnes už bývalého manžela a ten byl z Pardubic, nebylo těžké se rozhodnout, kde žít. A rozhodně toho nelituji.
Renata Boháčová Renata Boháčová (vpravo) se sestrou Vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově a následně Fakultu ekonomicko-správní na Univerzitě Pardubice. Pracovala jako personalistka a mzdová účetní, v současnosti je na rodičovské dovolené. Je podruhé vdaná, má čtrnáctiletého syna Jakuba Jaromíra a dvouletou dceru Josefínku. |
Jak vám vyhovuje práce?
Nejsem kariéristka, mně vyhovuje práce, kde mám nad sebou nadřízeného a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí plním úkoly, které mi zadá. Jsem nerozhodná a z podstaty své povahy bych nemohla zastávat manažerskou pozici.
Co vaše umělecké ambice?
Dělala jsem oděvní průmyslovku a tam jsme měli i oděvní návrhářství, ve kterém jsem však vůbec nevynikala. Jestli jsem měla „umělecké ambice“, tak nanejvýš zkrátit délku kalhot, nebo si ušít halenku. Jsem navíc puntičkář, takže mi všechno trvá. Když Danka chtěla ušít šortky a košili s volánkem, dočkala se za rok, kdy už se to skoro nenosilo. Ale ta radost, když si to konečně mohla vzít na diskotéku, byla velká!
Kdy vás sestra rozbrečela?
Sestra má obrovské srdce, udělala toho pro mě moc. Ale nejvíc naměkko jsem byla, když mi ke čtyřicátinám vyrobila video, kde byla zdravice od mých nejbližších. Od ní, rodičů, příbuzných i přátel z Pardubic, a tak jak brečím teď, jsem tehdy brečela celý den.
Jak vidíte její kariéru?
Když po vysoké škole přišla, že nastupuje ve směně v České televizi, stavěla jsem se k tomu negativně. Připadalo mi, že se vzděláním, které má, se tam zakope a že zdaleka nevyužije to, co umí. Ale s první reportáží jsem jí samozřejmě držela pěsti, i když jsem viděla malé zaváhání, snažila jsem se ji podpořit. Dnes, tím víc po velkých politických debatách, jsem na ni strašně pyšná. Dělá těžkou práci, která stojí na znalostech a velké přípravě. Smekám před ní.
Prý jste měly kila navíc?
Na vysoké jsme nebyly zrovna štíhlé. Přes týden jsme sice jedly všechno, co je light, zdravé, a vlastně jsme ani moc nejedly, ale pak jsme přijely domů a celý víkend nám čouhal zadek z ledničky. Až po škole se to všechno nějak vybalancovalo.
Jak se žije vysoké holce?
Vím, že spousta holek má mindrák, že jsou vysoké, ale mně se to vždy líbilo. Jen v období, kdy jsem byla krev a mlíko, se mi stávalo, že když se mnou kluci mluvili, nekoukali mi do očí, ale o pár centimetrů níž. To mě rozčilovalo. Ale jinak se mi jako vysoké holce žije dobře, neměnila bych.
