Dana Syslová

Dana Syslová | foto: Lenka HatašováiDNES.cz

Syslová: Nezabývám se prkotinami, zbytečně se netrápím a je mi dobře

  • 11
Dana Syslová (72) uspěla na herecké DAMU i díky dramatizaci povídky z Dikobrazu. Herečka prozradila, že kdysi musela pykat kvůli odmítnuté roli a postavy lehkých žen jí byly odjakživa proti srsti.

Vzpomenete si ještě na moment, kdy jste zatoužila být herečkou?
To si pamatuji celkem přesně. Bylo to díky představení Svatá Jana, na které mě maminka, vášnivá divadelnice, vzala poté, co zjistila, že opera není zrovna můj šálek kávy.

Podařilo se vám někdy později na divadle Svatou Janu hrát?
Během studií ano. Hráli jsme z ní na DAMU různé úryvky. Ale z té, kterou napsal Schiller, což bylo ve verších a tedy dost náročné. Po tomhle zážitku mě touha Svatou Janu si zahrát asi definitivně opustila.

Přijímačky na DAMU jste úspěšně složila i díky magazínu Dikobraz.
Ale to jsem jen zdramatizovala povídku z tehdy velmi populárního humoristického časopisu a zahrála ji na přijímačkách. Myslím však, že daleko víc než tohle porotu oslovil můj další monolog z Anny Frankové, který mě přísedící přiměli zahrát oproti jeho nesmírné závažnosti naopak komediálně. Asi se jim líbilo, jak jsem byla na místě okamžitě schopná s textem manipulovat.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Velké sedlo:
Jitka Smutná
Jana Krausová
Pavel Nový

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Druhý dech:
Veronika Žilková
Ilona Svobodová
Vladimír Kratina

Bylo nás šest:
Stanislava Jachnická
Jan Šťastný
Regina Řandová

Chlapci a chlapi:
Ivan Vyskočil
Mário Kubec
Kamil Halbich

My všichni školou povinní:
Michaela Kuklová
Vlasta Žehrová
Gabriela Vránová

Bylo nás pět:
Nela Boudová
Lenka Termerová
Adam Novák

Cirkus Humberto:
Petr Nárožný
Pavel Mang
Rudolf Hrušínský
Jaromír Hanzlík

Hříchy pro pátera Knoxe:
Gabriela Filippi
Jan Kanyza
Lucie Zedníčková

Údolí bílých králů:
Miroslav Etzler
Zdeněk Žák
Lucie Vondráčková

Dokonalý svět:
Tereza Brodská
Vanda Hybnerová
Chantal Poullain

Největší z pierotů:
Miloslav Mejzlík
Iva Hüttnerová
Dniel Rous

Ulice:
Martin Finger

Vaše maminka byla knihovnicí. Byl váš život díky ní literárně poznamenaný?
Odjakživa. Dodnes nemohu projít okolo knihkupectví, abych nezatoužila něco si odtamtud domů odnést. Jiné ženy mají slabost pro boty či kabelky, já prostě pro knihy.

Jaké knihy momentálně leží na vašem nočním stolku?
Tam toho je! Mám jich vždycky rozečtených hned několik a volím podle nálady. Najdete tam detektivky i klasiku a jsou i knihy, ke kterým se po čase vracívám, jako třeba Sto roků samoty. Tuhle knihu jsem během života četla už několikrát a vždy jsem ji vnímala úplně jinak. Občas se mi však stane, že zapomenu, co jsem už četla a zjistím to až po pár kapitolách.

Třicet let jste byla ve stálém angažmá v Městských divadlech pražských, z nichž speciálně divadlo ABC mělo vyhlášený divadelní klub. Jak na ty časy vzpomínáte?
Byla to úžasná doba, scházívali jsme se tam s herci i z ostatních divadel. Vždycky, když končila představení, začal se klub plnit a my debatovali někdy až do časných ranních hodin. K tomu nám pravidelně hrával na piáno a zpíval Pepa Zíma, kterého jsme k výkonu nikdy nemuseli moc dlouho přemlouvat. Dnes už je to jiné, herci většinou pospíchají do postele, protože od rána točí seriály nebo dabují.

Myslíte si, že je seriálová mašinérie tak trochu zkázou divadelního herectví?
Jak se to vezme. To se spíš týká hodně mladých herců, kteří když naskočí záhy do seriálu bez předchozího „vyhrání se“ v divadle, často sklouznou do takzvaného civilizmu. Tohle pak bývá na divadle problém. Pro mě je skutečné herectví jen to divadelní, všechno ostatní je jen jeho jiná barva nebo určitá odnož. Jak se říká, na dlani chlup neroste. A samozřejmě i v seriálu poznáte, kdo je herec a kdo ne.

Už skoro deset let jste seriálovou manželkou Rudolfa Hrušínského. Jak jste se za ty roky v Ulici spolu sžili?
Naprosto skvěle. Jsme už skoro jako opravdoví manželé, báječně na sebe slyšíme a reagujeme. Jak kdysi řekl jeden dramaturg, a mně se to moc líbilo, příběhy, které hrajeme v Ulici, jsou pro diváky taková psychoterapie. Mohou v našich postavách zahlédnout i něco svého, a tak se třeba na své problémy podívají zvenku, což může pomoci leccos si uvědomit.

Je pravda, že s postavou Amálie Peškové vás pojí zájem o ezoteriku?
To bývalo kdysi. Amálka sbírala kameny, bylinky, každému radila, co se sebou, ale dnes už ji scénáristé píšou jinak. Scvrkla se na pečovatelku svého manžela, který je čím dál nerudnější, a ona je v Ulici spíš takovým katalyzátorem, který by chtěl věci proměnit v to hezké. Ne, že bych já osobně ezoterice nějak propadala, ale mám pár kamarádek, které mě do věcí mezi nebem a zemí trochu zasvěcují. Jsem toho názoru, že existuje něco, o čem vůbec nevíme, že existuje, a to tak nějak řídí naše životy. Když se podívám na přírodu a svět zvířat, v jak přísném řádu existují a žijí, proč bychom to tak neměli mít nastavené i my? Věřím, že spousta věcí v našich životech nejsou náhoda a nejdou ovlivnit, jsou podle mě dané a je jen na nás, zda události přijmeme takové, jaké jsou, nebo ne.

Máte mezi kolegyněmi herečkami nějakou blízkou kamarádku?
Ano, mám, Jaroslavu Pokornou. Chodíme společně plavat nebo do přírody a probíráme spolu život. Moje další kamarádky jsou spíš mimo hereckou branži.

Odmítla jste někdy roli?
Ano. A pěkně jsem to odnesla. Byla to hra od Miroslava Horníčka a mně se ta role nějak nelíbila, tak jsem zkrátka řekla, že ji hrát nechci. Byla jsem tehdy ve stálém angažmá, takže jsem si dovolila docela dost a taky jsem si za to další dva roky víceméně ani neškrtla.

Dana Syslová

Který druh postav je vám vyloženě proti srsti?
Lehké děvy, kokety či prostitutky. To jsem nikdy nechtěla hrát a když na to došlo, dost jsem u toho trpěla. Nejraději mám složité a komplikované charaktery, tam jsem ve svém živlu a pěkně se v nich rochňám. Jak říkám, práce na roli je vlastně taková psychologická detektivka. Všechno to však musí probíhat vědomě, aby mě to nepřeválcovalo.

Inspirovala jste se někdy způsobem hraní někoho jiného?
Jednou jsem ve filmu viděla, jak nešťastný muž začal zoufalstvím tančit a moc se mi to líbilo. Normálně jsem ho okopírovala a jednou to ve své roli takhle taky zkusila a ono to vážně fungovalo.

V divadelní hře Leny, která pojednává o nacistické filmařce, jste hrála ženu, která ji bezmezně obdivovala a obhajovala. Jak jste si poradila s takovou postavou?
Snažila jsem se ji pochopit. Když jsem si představila, že to byla chudá holka, která neměla zhola nic než jakýsi filmový idol, který byl jediným světlem jejího života a navíc ji zmanipuloval Hitler svými sliby, bylo mi to jasné. I když jsem s ní vnitřně nesouhlasila, sama před sebou jsem ji vlastně obhajovala, abych ji vůbec mohla přijmout. Přijetí musí předcházet pochopení.

Dana Syslová

Vám osobně druhá světová válka také pěkně zamíchala karty osudu.
Můj otec byl francouzský válečný zajatec a maminku totálně nasadili do Německa, kde se seznámili a zamilovali se do sebe. Po válce maminka chtěla domů a ještě než jsem se narodila, rozešli se. Nikdy jsem otce neviděla ani o něm pak už neslyšela. Mám jen jedinou jeho fotografii. Později, to bylo už po revoluci, jsem byla s kamarádkou v Paříži a na její popud jsme po něm ve vojenských archivech začaly pátrat, ale žádnou stopu jsme nenašly. Jmenoval se Henry Hubert, takže jsem mohla být Hubertová.

Coby kuřačka v několika svých představeních kouříte, to jste si v rámci rolí vymínila vy sama?
Vůbec ne, to je náhoda, tak to bylo napsané ve scénáři. A musím přiznat, že kouřím ráda, ale ne na pódiu. Tam mě to obtěžuje a vytrhává ze soustředění, spíš jen tak potáhnu a cigaretu radši hned típnu. Lidé si myslí, že si to na jevišti tak užívám se vším všudy, ale opak je pravdou.

Co nového vás teď na divadle čeká?
Na podzim se bude otevírat Malá scéna divadla Studio DVA a tam chystáme hru o Heleně Rubinstein a Elisabeth Arden, bude se to týkat posledních pěti let jejich života. Moc se na tu práci těším. V ABC hrajeme s Jitkou Smutnou Premiéru mládí a v Divadle Palace účinkuji hned ve třech představeních. Takže je toho dost. I když doby, kdy jsem hrála v sedmi divadlech, jsou naštěstí už dávno pryč.

Ulice (2005)

Bota jménem Melichar (1983)

Než se zvedne opona (1980)

Jste známá milovnice zvířat, setkala jste se s nimi někdy i díky vaší profesi?
Pro Českou televizi jsem kdysi moderovala pořad Mezi námi zvířaty, což pro mě bylo něco úžasného. Měla jsem možnost být v blízkosti slonů, žiraf a třeba i krokodýlů a moc mě to bavilo. Tenkrát mě při moderování všude doprovázel můj milovaný voříšek Máňa, který mě bohužel nedávno po patnácti letech opustil. Pes mi moc chybí a v budoucnosti bych bez něj rozhodně být nechtěla.

Ráda cestujete, kam byste se chtěla vrátit?
Moc se mi líbilo Norsko. Je to pro mě zeleno fialová nádherná země. Cestovaly jsme tam až na Lofoty a byl to pro mě velký zážitek. Jsem v tomhle žena plná protikladů. Líbí se mi jak zelená příroda, tak třeba i pouště. V Egyptě jsem se takhle jednou sama vydala do dun na poušti a našla jsem v nich překrásnou starobylou podkovu. Po chvíli jsem si potřebovala odskočit, podkovu jsem položila vedle sebe a zapomněla ji tam. Po kilometru jsem si na ní vzpomněla a šla ji zpátky hledat. Představte si, že jsem ji v těch dunách zase našla! Z toho jsem opravdu měla husí kůži a řekla si, že tohle už je určitě znamení, že všechno bude dobré.

A bylo?
Musím říct, že všechno, co mě potom potkalo, se nakonec v dobré obrátilo a že dnes žiju harmonický a spokojený život. Jsem nějak nad věcí, nezabývám se prkotinami, zbytečně se netrápím a je mi dobře.