Vaše touha studovat herectví prý byla hodně silná.
A přesto mě na konzervatoř vzali až napodruhé a rovnou do rozjetého druhého ročníku. Rok střední školy jsem si totiž odchodila na gymnáziu v Litoměřicích.
Moc ráda vzpomínám na naši profesorku herectví Janu Březinovou, která mě vzala pod svá křídla a byla pro mě něco jako druhá máma. Občas jsem u ní dokonce i přespávala, abych nebyla v té velké Praze tak ztracená. Absolvovali jsme v revolučním roce 1989 a i když jsme nebyli tak aktivní jako naši starší kolegové z DAMU, byla to pro nás úžasná doba. Různě jsme se propašovávali na schůze Občanského fóra, snažili se agitovat a prožívali to stejně euforicky jako všichni ostatní.
17. listopadu, v době demonstrace, jsme zrovna měli v Žižkovském divadle představení Utrpení Ježíše Krista, kde jsem hrála Pannu Marii. Tu roli mi dodnes doma připomíná modře batikovaný závěs, který jsem později vyrobila ze svého kostýmu. Díky Marii mi navíc později byla nabídnuta první práce v profesionálním Klicperově divadle v Hradci Králové, tehdy vlastně ještě Divadle Vítězného února.
Pozdější hostování v Hradci Králové jste časem vyměnila za kladenské divadlo, které mělo jednu zvláštnost. Jeho druhá scéna byla až v Mladé Boleslavi. Nepletlo se vám to někdy?
No pletlo! Pořád jsme museli dávat pozor, abychom na představení dorazili do správného divadla, protože se to nepravidelně střídalo. Po rozdělení divadel padla moje volba na Mladou Boleslav, kde jsem prožila pár krásných let až do odchodu na mateřskou, po které už následoval Činoherní klub v Praze, což mi nesmírně vyhovovalo. Volnější provoz pražského divadla se dal s malým dítětem krásně zvládat.
Mimochodem, na hradecké scéně jste prošla ohněm, jak se mezi herci říká prošvihnutému představení.
Ano, to byl opravdu šok! Naštěstí se mi to od té doby nestalo, ale dodneška je mi na omdlení, když si na to vzpomenu. Už z minulosti jsem měla v Kladně nazkoušenou roli Constance v Amadeovi. Po několika letech tuto hru nastudoval stejný režisér v hradeckém divadle a když pak jejich Constance otěhotněla, vzpomněl si na mě, že bych mohla zaskočit. Udělalo mi to radost. Bylo to příjemné, zahrát si párkrát v měsíci v Hradci takhle krásnou roli.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: České století: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: Redakce: Rodinná pouta: |
Vždycky jsme s paní sekretářkou sladily termíny. Až na jeden, který jsem si prostě příliš aktivně zapsala moc brzy, a on se později změnil na dopolední představení pro školy. Já si pak na fermanu zkontrolovala jen datum a ne hodinu a stalo se. Byla jsem zrovna v Praze v dabingovém studiu, když mi z divadla volali, kde jsem. Mně se v tu chvíli úplně zastavilo srdce. Normálně se mi podlomila hrůzou kolena a sesunula jsem se k zemi, odkud mi zpět na nohy pomáhala moje tehdejší dabingová kolegyně Magda Reifová.
Platila jste pokutu?
Představení se muselo zrušit a já pokutu očekávala. Při své další cestě do Hradce jsem pak šla jako oukropeček za panem ředitelem Zemanem a čekala pěknou pálku, která byla zřejmě napsaná v obálce, co mi v jeho kanceláři podal. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem z ní místo vyčíslené pokuty vylovila pozvánku na oslavu výročí založení hradeckého divadla! To jsem málem zkolabovala podruhé, a pan ředitel mi říká: „Nebrečte mi tady, vás by to položilo a nás to nezruinuje! Ale připravila jste mi pěkně horkou chvilku.“
Další hereckou noční můrou je vedle zameškaného představení výpadek textu. Kdy se vám to stalo naposledy?
Zrovna nedávno ve Viole, kde hrajeme představení o Emě Destinové Commedia Finita. Jsme čtyři herečky a každá máme svůj samostatný dlouhý monolog. Já hraju pedagožku zpěvu. V monologu mám být rozčilená, když v tom mi vypadl text, ve vteřině úplné černo v hlavě. Nehnula jsem brvou a zašla do portálu za zvukařem, kde jsem si text rychle doplnila, a vrátila se jakoby nic s hrstí „prášků“, které jsem pak před diváky jakože polkla. A nikdo nic nepoznal. Doufám. (smích)
V Činoherním klubu jste v angažmá už skoro dvacet let. Vnímáte, jak se oblíbená pražská scéna za tu dobu proměnila?
Jsem tam sice dvacet let, ale pořád jsem si vlastně připadala jako ta nová. Legendární staré bardy jsem při práci už nezažila, kromě pana režiséra Smočka samozřejmě, který je ztělesněným duchem Činoheráku. Mám to štěstí být na jevišti s pány Zindulkou, Nárožným, Vetchým a jinými, které diváci milují. Některé role tak hraju třeba i patnáct let a podotýkám, že v kostýmu stejné velikosti, jaká byla v dobách, když jsme představení zkoušeli, což je někdy fuška udržet. (smích)
Činoherní klub ale vstupuje do své nové etapy právě teď. Uměleckým šéfem se stal Ondřej Sokol a myslím, že jeho působení bude mít na tvář divadla zásadní vliv stavebními úpravami počínaje a nevšedními projekty konče.
Jaké to je stát na prknech legendárního divadla, si dokonce kdysi vyzkoušela i vaše dcera Klára. Bude také herečkou?
Určitě ne. V době, kdy do hry U kočičí bažiny sháněli do alternace desetiletou holku o tom ale možná i uvažovala, nebo jí to bylo podsouváno, jestli bude herečka jako maminka. Své role se myslím zhostila moc hezky, ale hrála ji bohužel jen několik repríz, protože během jedné sezony strašně rychle vyrostla. Změnila se ve slečnu a byla skoro stejně velká jako její divadelní máma Veronika Žilková, tak musela nastoupit jiná holčička.
To byla její jediná divadelní zkušenost, teď studuje ve Štrasburku japonštinu a angličtinu. K umění spíš tíhne mladší dcera Vanda, která se potatila a věnuje se hudbě, konkrétně hře na harfu. Obě jsou na školách šťastné a spokojené, tím pádem jsem šťastná i já a líp se vyrovnávám s jejich odchodem z rodného hnízda.
Dana Černá
Čím je pro vás divadlo?
Asi terapií v osobním životě. Možná je to tím, že v soukromí jsem spíš uzavřenější, nejsem žádná divoká voda. V civilu nejsem moc schopná otevřených emocí a projevů, kdežto v roli je to jiné. Tam si dovolím jít do extrému, a ohromně si to užívám. Navíc mě hraní vytrhává z mé lehké lenosti, které podléhám, když mám volno. V den představení jsem už od rána jako na drátkách, adrenalin stoupá a já jsem nenormálně aktivní, což se občas hodí.
Vaší doménou je dabing a hlasové herectví vůbec. Stává se vám, že vás lidé poznávají i podle hlasu?
Stalo se mi to, a hned několikrát. Například když jsem si v čajovně objednávala čaj, číšník na mě najednou vytřeštil oči a vyhrkl: „Seznamte se, Joe Black! Můj kultovní film!“
Moje rodina mě podle hlasu ale pozná bezpečně. Jednou jsem třeba namlouvala hlasovou reklamu pro nějaký obchodní dům, která zněla něco jako: „Pokud hledáte svého manžela, najdete ho u kufrů a zavazadel té a té značky“. Věřte nebo ne, můj manžel s jednou z dcer v tom obchoďáku právě byli, a zrovna u zavazadel! Málem prý omdleli v domnění, že jsem se snad proměnila ve Velkého bratra a všude je sleduju (smích).
A ještě si vzpomínám na jednu nepříjemnou situaci, kdy jsem měla v obchodě s prodavačkou menší konflikt, když v tom se ona náhle zarazila s tím, jestli náhodou nedabuju, že je jí můj hlas hrozně povědomý. Jak jsem ale byla v tom ajfru, normálně jsem svou profesi zapřela s tím, že se asi spletla.
Jak jste si s kolegyněmi užívaly dabování Sexu ve městě, ve kterém jste propůjčila hlas Charlottě?
První řadu jsme dabovaly v době, kdy jsme všechny měly malé děti a ty se taky staly hlavním a nevyčerpatelným tématem našich hovorů. Navzdory odvážným scénám, které se odehrávaly ve studiu na monitorech. Normálně jsme mateřsky „slepičily“. A to tak vehementně, že nás museli rozdělit a později jsme dabovaly už jen ve dvojicích. (smích)
Rapl
Můj strýček Archimedes
Impresário ze Smyrny
Ztvárnila jste jednu z hlavních rolí v koprodukčním filmu Můj strýček Archimédes. Jak jste se k ní dostala?
To byl vlastně takový dárek od Ondry Vetchého. Dohodil mě totiž na kamerové zkoušky. Řekl režisérovi, že má kolegyni s řeckou vizáží, že se nám spolu na divadle dobře hraje, ať si mě vyzkouší. No a vyšlo to!
Nejvíc vzpomínám na malého Tadeáška, který nám hrál syna. On vždycky hrozně bojoval s kostymérkami, nechtěl si obléknout ty staré tuhé vlněné oblečky, vztekal se, brečel a pak na ostrou klapku jako mávnutím kouzelného proutku se z něj stal naprostý profesionál. Neuvěřitelně talentovaný, přirozený a neunavitelný. Dodnes jsme v kontaktu, voláme si a píšeme.
Momentálně na televizních obrazovkách běží druhá série seriálu Rapl, kde hrajete plukovníka Hvozdíkovou. Jak se vám točily akční scény?
Moje postava se objevila už v předchůdci Rapla, tedy v seriálu Cirkus Bukowsky, a její vztah k hlavnímu hrdinovi kapitánu Kunešovi se v čase hodně proměnil. V Bukowském Hvozdíková Kuneše nesnášela, v první řadě Rapla mu začala pomáhat a teď ve dvojce s ním dokonce prožije avantýru, aniž by si ovšem přestali vykat.
Natáčení bylo fajn. Tedy vybavuju si hlavně tu šílenou zimu při nočních směnách. Akčních scén jsem ale ve scénáři moc neměla, i když ta jedna, kdy v noci běžíme do auta a na místě činu pak hustě prší, ta opravdu stála za to. Natáhla jsem si při tom úprku sval a Hynek Čermák mě ještě sprdnul, proč jsem se před akcí v té zimě nerozcvičila. (smích) Hraní s Hynkem pro mě byla vůbec radost. Bavilo mě se na něj dívat právě v těch jeho akčních scénách, kdy už za něj kaskadéři ani nezaskakovali, skoro všechno zvládal sám. Prostě rapl!
