Setkáváme se na pódiu 7 pádů Honzy Dědka, jste milovníkem talkshows?
Vlastně dřív mě to stresovalo víc. Teď už si umím představit, že když toho člověk příliš neskrývá, tak si nemusí nic pamatovat a o to je to jednodušší.
Musel jste se postupem času během své kariéry naučit otevřít se u rozhovorů?
Myslím, že to přichází spíš s věkem, než že by to bylo s množstvím rozhovorů. Už toho není tolik co předstírat, člověk má odžito a není nutné mít prostě pro každý případ super vtipnou příhodu z natáčení.
Jakým milníkem pro vás byla v životě padesátka?
No mě to sebralo dost. Vlastně jsem si s tím nevěděl moc rady, protože mně se to překrylo s covidem. Takže když si člověk položí tu kruciální otázku, jestli to má ještě smysl, jestli to je ještě k něčemu a nepřichází do úvahy nějaké reznutí, případně odklad sebe sama do starého železa, tak ten covid to udělal za tu padesátku sám. Když se to tak spojilo 2019, 2020, že se ta padesátka přehoupla, tak jsem se najednou ocitnul v takovém existenciálním vakuu, které mi neudělalo moc dobře. Musel jsem to nějakým způsobem zpracovat a vydržet s ohledem na vnější okolnosti. Myslím, že ten poryv byl trošku prudší.
Proběhla nějaká sebeterapie nebo musel být někdo blízký nápomocný?
To není takhle vážné. Člověk se může tak jako vykecat, ale pocity, které se dostavovaly, byly vlastně nepříjemné. Fakt jsem nečekal, že by se mi můj život tak jako zpochybnil. Teď myslím spíš práci, než cokoliv jiného, tam to bylo v pohodě. Ale když jsem přestal zničeho nic vydělávat peníze a přišel jsem o všechny možné stereotypy, na které jsem byl zvyklý, tak jsem tak zvláštně osaměl v takovém ničem a nebylo to příjemný. No ale když člověk někomu zavolá, svěří se a řeší, co budeme dělat, tak se to dalo normálně přežít jako cokoliv jiného. To člověka spíš zocelí než zahubí.
Když se teď přesuneme asi tak o dvě dekády zpět, jaký to byl pocit držet v ruce své první fyzické CD?
S ohledem na to, že jsem ročník 1969 a že jsem začal hrát ještě v tom smyslu, že jsem musel dělat přehrávky a pokoušet se někomu dokázat, že mám právo se živit tím, co mě baví a co si myslím, že mi jde, tak jsem byl tak jako pyšný. Dělali jsme si s kluky z Alice tehdy srandu, že natočíme tři cédéčka a půjdeme od toho. Znamenalo to, že vůbec nepředpokládáme, že se nám to někdy podaří. Takže to byl takový milník. Dneska už to tak není. Pro kluky a holky, kterým je dneska dvacet, pětadvacet a snaží se nastartovat kariéru jako muzikanti, mít nahrávku není zdaleka takový milník. Takže to, co vyprávíme, je strašné retro. Ale pro nás to tehdy znamenalo, že se něco skutečně podařilo.
Myslíte si, že jste devadesátky přežil s grácií?
Jsem rád, že se to podařilo. Někde jsem slyšel bezvadnou větu, kterou používám, protože to je dobrá zkratka: Kdo si pamatuje devadesátky, ten je neprožil. Takže věřím tomu, že to dobře dopadlo. Bylo to divoké a jsem rád, že jsem byl u toho. Myslím, že to jsou jako dost podobné pocity, které mívají frajeři, kterým je dneska devadesát a vzpomínají na hippiesácký období nebo něco v tom smyslu.
Dan Bárta v čele kapely Illustratosphere
Mrzel vás někdy účast na filmu Snowboarďáci? Tenkrát to byl velký boom a dlouho vás s úvodním singlem k filmu spojovali.
Tam bylo spíš zvláštní, že jsme to udělali s Mírou Chyškou, se kterým jsme se znovu sešli po nějakém čase, kdy jsme spolu nehráli. Míra odešel z Illustratosphere, takže jsme spolu byli jenom v J.A.R. A když jsme tuhle věc udělali spolu, tak jsme z toho vlastně v tu chvíli měli radost a toto jsme vůbec neočekávali.
Tím, že se to stalo, tak mi dost lidí vyčítalo, že jim to najednou s ohledem na moji tehdejší tvorbu přišlo takové triviální a banální. Byl jsem podezříván z komerce a vypočítavosti a podobných věcí, což já si vždycky beru k srdci. Takže jsem z toho byl takový trošku rozpačitý. Spíš, že jsem nevěděl, co na to mám říct, protože jsem měl čisté svědomí a současně jsem chápal, co mi lidi vlastně vytýkají. Byl to vždycky takový trošku binec.
Nicméně skoro všechny peníze, které jsem tou písničkou vydělal, jsem mohl investovat do toho, že jsme s Illustratosphere natočili naší třetí desku Animage v roce 2008, takže se to celý vlastně okotilo a mohli jsme se konečně osamostatnit do té míry, že jsme už nepracovali ve stáji žádné vydavatelské společnosti. Udělali jsme si to na sebe a toho vydavatele jsme tehdy použili v podstatě jenom na distribuci. Takže jsme se díky té písničce osamostatnili. A čím jsem starší, tím víc mně jako přijde, že je bezva aspoň jednou v životě prožít situaci, kdy má člověk hit a může o tom vyprávět vnoučatům. (smích)
Ono se říká, že muzikanti jsou trošku jiná sorta než obyčejní smrtelníci…
Já myslel, že muzikanti jsou trošku jiná sorta než obyčejný zpěváci, ale klidně… (smích)
Podle jaké životní filozofie existujete?
To vlastně nevím, jestli se dá vůbec zodpovědět, protože to vždycky vypadá jako nějaká filozofie nebo zacílenost spíš zpětně. Ale myslím si, že stejně jako většina lidí na světě se chovám spíš oportunisticky. To znamená, že když se objeví příležitost a její obrovskou výhodou je to, že je svobodná a založená na nějakém mém rozhodnutí, že se týká něčeho, co dělám rád a negeneruje dilemata typu, jestli se musím nějak brutálně zaprodat nebo nedej pánbůh někoho podvést či zavraždit, tak v tu chvíli po té příležitosti člověk normálně sáhne. Normálně ji žije.
Když jsem založil někdy v sedmnácti, v osmnácti letech první kapelu, nebo jsem v ní zpíval, tak jsem neměl ani představu o tom, že bych jednou chtěl stát na velkém pódiu. Ani jsem neměl představu o tom, že u toho vydržím skoro většinu svého produktivního věku. Ta filozofie je spíš nějaká, když už, tak otevřenost. Teď je to, jako kdybych sám sebe popisoval podle toho, co jsem zažil, ale v tu chvíli je to tak, že nebát se a nekrást vlastně v podstatě stačí.
Přemýšlel jste někdy nad tím, že máte, co každá správná zahraniční rockstar, a to mladší ženu, která vás omlazuje?
Taky si myslím, že se to spíš stalo, než, že by to byl plán nebo nedej pánbůh, že by jsem si to při prvním rande spočítal a řekl si: Tak, teď to konečně už je. V dnešní době věkový rozdíl, který mezi mnou a mojí ženou je, to znamená čtrnáct let, není nic ani pohoršujícího ani brutálního s ohledem na to, že už jsme třináct nebo čtrnáct let spolu. V té době jsem byl ještě junák, takže jsem si to mohl úplně krásně dovolit! (smích)
