Diváci vás letos uvidí i na letní scéně pod Žižkovskou věží. Na co se mohou těšit?
Sedmého září máme na letní scéně Divadla Kalich pod Žižkovskou věží představení Carmen Y Carmen s Bárou Hrzánovou, kterou pro nás napsal Honza Jiráň. Je to taková trošku parodie na operu, a kdo jiný by měl parodovat operu než operní pěvkyně, jak mi všichni hezky říkají. Myslím, že to je hrozně vtipně napsané, že se s Bárou obě dvě jako Carmen nezapřeme.
A co vaše role řecké sopranistky jménem Maria Callasová?
To je má srdeční záležitost. Prvního listopadu na otevření třiadvacáté sezóny Divadla Kalich tam vystoupíme s činohrou Mladé Boleslavi a uvedeme divadelní hru Terrence McNallyho Mistrovská lekce. V té divadelní hře ztvárňuji hlavní postavu Marii Callasovou. Dvě hodiny tam mluvím a z toho zpívám jen pár taktů, takže je to vlastně role činoherní a úžasná činoherní příležitost. Ráda bych na ni diváky a čtenáře pozvala.
Je pro vás hraní na letní divadelní scéně uvolněnější?
Tak samozřejmě je činohra něco jiného. Opera, nebo vůbec symfonie a podobné věci jsou texty umocněné hudbou. Ale svazuje to rytmem a tím, jak je to napsané od autora. U divadelních her činoherních je to samozřejmě všechno volné. Ale když si spletete text, tak to nemůžete „vylálovat“ a zamaskovat zpěvem, ale musíte si pomoct jinak. Já jsem na to ještě nepřišla, jak si mám činoherně pomáhat, takže to radši vždycky umím. Ale samozřejmě, že činohra je v tomto obtížnější. Ten text zkrátka musíte umět. Všechno má svoje plusy i mínusy a obojí mě moc baví.
Jste kvůli práci hodně na cestách, kolik kilometrů týdně najedete?
To záleží podle toho, kam jedu. Týdně někdy dva a půl tisíce kilometrů, někdy třeba zase vůbec nic, když jsem v Praze. Snažím se po Praze vůbec nejezdit autem. Využívám městskou dopravu a přes centrum chodím pěšky. Takže spíš se mě zeptejte, kolik toho denně nachodím. Já si myslím, že je to ekologičtější a navíc je benzín drahý. Měli bychom auta nechat v garážích a po Praze se pohybovat jinak. Tomu městu by se dost ulevilo.
Je o vás každopádně známo, že mimo Prahu jste vášnivou motoristkou.
Já jezdím strašně ráda a jezdím rychle. Jezdím vlastně víceméně proti předpisům. Neustále mám doma nějakou doporučenou poštu od policie a stojí mě to šílený peníze. Ale jezdím hrozně ráda, je to svým způsobem úplné uvolnění. Na druhou stranu samozřejmě musíte dávat více pozor, když jedete trošku rychleji, jak já jsem zvyklá. Ale jak říkám, je to pro mě svým způsobem uvolnění a vlastně trochu i jiné provětrání mozkových závitů.
Pecková: Máme tu zatuchlý rybníček a nechceme si k nám pustit nikoho z ciziny |
Vždy jste perfektně oblečená a sladěná včetně šperků. Symbolizují vždy něco konkrétního?
Tak toto je například modrý drahokam lapis lazuli, je neleštěný a je od jednoho německého šperkaře. Ten prsten mám hrozně ráda, protože lapis lazuli funguje pozitivně na hlasivky. Tento kámen má zase nosit štěstí, ale neptejte se mě na to, jak se jmenuje, protože už jsem to zapomněla. A tady jsou kytičky s brilianty. Tady jsou zase sloni, jak se drží ocasem za chobot. To má nosit taky štěstí. Já vlastně bez těch cingrlátek vůbec neopustím dům.
A to, co nosíte na krku?
To je ruka Fatimy, starý symbol matriarchátu. Ještě než vůbec vzniklo židovství, křesťanství, islám... I když si to samozřejmě islám přivlastňuje, ale není to tak. Je to starý matriarchální symbol na ochranu ženy.
Čtete ráda o různých náboženstvích?
Já se o to velmi zajímám. V Německu se to bere s tím náboženstvím trošku jinak. Když byly děti malé, měly náboženství povinné. Začaly už v mateřské školce. Ke křesťanskému náboženství, které se probíralo nejvíc, později přibylo židovství, islám, hinduismus i buddhismus. I když to není náboženství, ale spíš filozofie. Hrozně mě to bavilo, takže jsem si nejen ráda četla v těch jejich učebnicích, ale ještě jsem to rozvinula přes různé další knihy. Zajímá mě to, ano. Stejně se ve finále sejdeme u toho jednoho, který nad námi všemi tak nějak bdí. Ať už je to Alláh, ať už je to Kristus, ať už je to Jahve. Prostě je tam něco nahoře a drží nad námi ochrannou ruku. A říkejme tomu, jak chceme.
V Německu je kult osmdesátých a devadesátých let. Zaznamenala jste to?
Vy myslíte zřejmě v popu, že jo? Je fakt, že jsem to zaznamenala hlavně díky dceři, která mi vynadala, že jsem vyhodila všechno oblečení z osmdesátých a devadesátých let. Když jsem se jí ptala, proč to chce, tak mi řekla, že je to teď úplně nejvíc in, takže díky tomu to vím. Ale že bych nějak prahla po popkultuře devadesátých let? To opravdu ne.