„Michal je jediný fyzioterapeut, který mě neposílá na operaci. A můj problém s achilovkami řeší tak, že mi mačká nějaké body, o kterých bych si nikdy nemyslela, že s tou achilovkou můžou souviset,“ říká Havlová, kterou trápí nemoc vrcholových sportovců. „Mám přetížené achilovky. Protože jsem rychlý člověk. Hodně chodím, celý den si nesednu,“ prozradila bývalá první dáma.
Nedávno se vrátila před kameru, byť už to neplánovala. Hana Hendrychová, režisérka filmu Bardotky, ji ale nakonec přemluvila. „Už jsem s ní měla točit jiný film, ale striktně jsem odmítla. A tentokrát za mnou chodila tak dlouho, až jsem svolila. Ale řekla jsem, že ten příběh musíme přepsat. Plytké věci dělat nechci. Tak jsme to spolu předělaly, až to dostalo hloubku a ponor, který mě baví,“ vypráví Havlová.
Dagmar Havlová
V červenci by se Bardotky měly dostat do kin a diváci v nich uvidí vedle Havlové i Evu Holubovou a topmodelku Pavlínu Pořízkovou. Natáčení ovšem Havlová zvládla s vypětím všech sil, protože měla zlomené žebro.
„Nikomu jsem to neřekla, ale Michal Novotný to na mně okamžitě poznal. Takže klobouk dolů, je to mág,“ vypráví. „Já to před ním tajila, protože jsme potřebovala vyřešit ty achilovky, abych mohla vůbec chodit. A s tím žebrem se stejně nedá dělat nic jiného než počkat, až samo sroste. Akorát to příšerně celý měsíc bolelo. Musela jsem se nadechovat do břicha, abych si ulevila,“ říká Havlová, která už pracuje na novém filmu.
V Houpačkách režiséra Bohdana Slámy ztvárňuje ženu s Alzheimerovou chorobou. „Aby byl herec přesvědčivý, nestačí mu zapojit pár svalů v obličeji, musí se dostat hlouběji. A když takhle intenzivně na roli pracuje, jeho tělo zčásti začne fungovat, jako by daný problém skutečně mělo, což je velký energetický přelom, který si vybírá svou daň. Takže když za mnou Dagmar přišla, okamžitě jsem poznal, že je ve vysokém stresovém napětí. A to jenom díky postavě, kterou hrála. Mám k takovým hercům velký respekt,“ vypráví Novotný, který během své kariéry poskytl „pomoc“ nejen vrcholovým sportovcům ale i zahraničním hercům, například Orlandu Bloomovi.
Dagmar Havlová na slavnostním zahájení karlovarského festivalu (4. července 2025)
„Už nikdy neříkám nikdy,“ usmívá se Havlová, která nezatracuje ani myšlenku zahrát si znovu divadlo. Ovšem nikoliv v místě svého posledního působiště. „Do vinohradského bych se už určitě nevrátila, protože to není divadlo, jakým kdysi bývalo. Ale kdyby se našel nějaký scénář, který by mi něco dal a já mohla dát něco jemu, asi bych do toho šla,“ vypráví. „Několik nabídek jsem už dostala, ale mně se taky nelíbí kde co. Všechno jsem už hrála, takže nemám co objevovat,“ přiznává.
Návštěvu staré dámy, kterou uvádělo Divadlo na Vinohradech stejně jako Její pastorkyni hrála před vyprodaným publikem. „Chtěla jsem dohrávat jako host, ale nebylo to možné. Přitom na Její pastorkyni začali chodit i mladší lidi a v sále bylo při našem posledním dialogu s Terezkou Císařovou jako Jenůfou takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Bylo to magické představení, všichni jsme ho hráli strašně rádi, diváci u něj plakali a na derniéře dlouho tleskali,“ vzpomíná Havlová, která si zahrála Kostelničku. „Je to škoda, protože divadlo bylo narvané a komu se dnes podaří mít sál o sedmi stech lidech plný,“ ohlíží se do minulosti.
Po smrti Václava Havla jezdila často do zahraničí, kam byla zvána nejrůznějšími institucemi, organizacemi i univerzitami, aby „zastoupila“ prezidenta, kterého chovaly ve velké úctě. „Zvou mě pořád, ale musím to už odmítat. Je mi, kolik mi je. V březnu oslavím sedmdesát tři let, chci mít čas i pro sebe,“ říká Havlová.
Dagmar Havlová v minisérii Případ Roubal
Především by se chtěla věnovat svým vnučkám. Sofii, které je sedmnáct a patnáctileté Stelle. „Když mě potřebují, jsem u nich. Taky si telefonujeme. Jsem ráda v jejich blízkosti, protože si můžeme říct spoustu věcí. Pořád mě ještě potřebují,“ dodává.
Umělecký svět ani jednu ale neláká. „Ta mladší hraje dobře na basovou kytaru, ale nechce se tomu věnovat profesně,“ říká Havlová, která byla jednou z kmoter, jež si Michal Novotný pozval na křest svojí knihy Za hranice odolnosti. „Dagmar Havlová má velké srdce a je senzitivní,“ říká autor, jenž od nového roku začne přednášet na Masarykově univerzitě.
„Žádná rada není univerzální. To, co jednomu pomůže, druhému může uškodit. Tak jsem v knize rozdělil lidi po fyzické stránce do sedmi různých kategorií: výbušňák, vytrvalec, spalovač, hlídač, přizpůsobivec... A pak jsem vytvořil pět typů podle psychického naladění: diplomat, velitel, průzkumník, strážce, analytik. Protože od toho, jací jsme, se odvíjí, co nás motivuje. Na někoho platí cukr, na jiného bič,“ říká Novotný.
Dagmar Havlová v pořadu Silvestrovské Inkognito (2024)
„Každý čtenář se po pár testech může zařadit do určité skupiny a v dané kategorii si pak najít všechny jak fyzické tak psychické rady,“ dodává. Dagmar Havlovou řadí do skupiny hlídač. Její tělo se hůř zotavuje a bez cvičení ztrácí svaly.
Havlová se se základy psychologie seznámila na vysoké škole. „Měli jsme na ni profesora Kosíka. Dobře si to pamatuji, protože nás učil, ať se skamarádíme s nějakým stromem, ať se s ním sžijeme,“ vzpomíná. „Dělal krásné přednášky a já, protože jsem měla zrovna pletací období, a to i u filmu, tak jsem během nich štrikovala. Třeba Zdeněk Podskalský po mně chtěl uplést zelený svetr s modrými puntíky. Pamatuji se, že jsem kvůli tomu rozpárala vlastní zelený svetr, z té vlny vyrobila nový pro něj a udělala mu tam i ty puntíky,“ dodává.
Už tenkrát bylo zjevné, že ráda dělá víc věcí najednou. „Já jedu přes všechna výstražná znamení. Až na dno svých možností a energie. Takže si to musím hlídat, protože pak mám všelijaké potíže. Třeba s těmi achilovkami. Všichni lékaři a dokonce i fyzioterapeuti mi řekli, že musím na operaci. Já ji odmítla, protože do sebe nerada nechávám řezat a Michal mě naučil, jak s tou nohou zacházet. Hlavně mě nabádá, abych se nepřepínala,“ zakončuje Havlová.
