K divadlu se dostala už jako studentka libereckého gymnázia, když ji na ulici oslovil režisér Jan Schmid. „Oblékala jsem se tenkrát jako Božena Němcová, vlasy sčesané dozadu, do drdolu, sametové sukně, zatímco ostatní holky chodily v mini. Asi jsem ho zaujala, tak mě pozval na konkurz do Ypsilonky, která tenkrát začínala právě v libereckém loutkovém divadle. A od té doby jsem tam hrála,“ líčí Dagmar Bláhová své začátky.
Těch bylo ostatně několik. Po emigraci i po návratu z ní. Dagmar není jen herečka, napsala už čtyři knihy a také se už více než čtvrt století věnuje jako pedagožka budoucím filmařům a hercům.
Když jste začínala v Ypsilonce, nebyla jste divadlem úplně nepolíbená, je to tak?
Všechno to začalo ve škole, kde jsme měli paní učitelku, která si zakládala na poezii a recitacích. Už ve dvanácti jsem hrála v Liberci v dětské opeře Ogaři a pěveckému souboru dělala konferenciérku. A tak se semínko zaselo a začalo klíčit. Muselo to vzniknout právě tady, protože u nás v rodině nikdo umělecké spády neměl.
Jako emigranti jsme byli v zahraničí pod drobnohledem, sledovali nás špioni. Chtěla jsem navždy pryč z Evropy.
