Bylo to v sobotu odpoledne v rektorské kanceláři poutního kostela Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách ve Slezsku. Noviny ten den zrovna psaly, že v pondělí 24. března už nemá stát nic v cestě tomu, aby byl Alois Grebeníček konečně souzen. Zase nepřišel.
Cesta ke spravedlnosti
"Je to bolestné, že si soudnictví neví rady se sadistickým zločincem. Hlavně proto, že nepotrestané zločiny páchají další zlo. Bůh má ale dostatek času na jeho potrestání," říká muž, který zločiny Aloise Grebeníčka sledoval na podzim roku 1949 přímo ve věznici v Uherském Hradišti.
"Do jeho spárů jsem se naštěstí nedostal, ale při úklidu vězeňské chodby jsem viděl, jak z místnosti vynesli nahého muže na nosítkách. Strnul jsem hrůzou a ten obraz ve mně zůstal po celý život. Ležel tam člověk na rozhraní života a smrti, tělo hrálo všemi barvami, jak bylo od hlavy až k patě pokryté ranami. Nad zraněným stál asi třicetiletý vyšetřovatel s očima šelmy. To byl Alois Grebeníček," popisuje Stanislav Lekavý někdejší setkání s vyšetřovatelem, kterého se vězni panicky báli.
Loni se ten chmurný zážitek dokonce pokusil osobně přetlumočit Miroslavu Grebeníčkovi v televizním Kotli. "Vydal jsem se kvůli tomu z Jeseníků až do Prahy," říká. Odjel s nadějí, že si dnešní předseda KSČM na veřejnosti a pod přímým tlakem očitého svědka uvědomí rozdíl mezi synovskou láskou a politickou odpovědností za činy svého otce a jeho odstrašující rolí v uherskohradišťské věznici. Odpovědí knězi však byla jen další arogantní obhajoba bezcitného vyšetřovatele.
Cesta k obnově
Někdejší slavné slezské poutní místo v hlubokých jesenických hvozdech nad Zlatými Horami začalo chátrat krátce po nástupu komunistů k moci. V roce 1968 se poškozený kamenný chrám vysoko v horách pokusili věřící provizorně opravit, ale normalizační sekera udeřila ještě s větší silou než stalinské kladivo.
"Na katovskou práci bylo v květnu roku 1973 povoláno komando dělníků až z Brna, protože místní lidé se bourání kostela nechtěli zúčastnit. Pak už byly slyšet jen ozvěny nekonečných výbuchů trhaviny, která poutní místo srovnala se zemí," popisuje Stanislav Lekavý zánik chrámu, ve kterém se od poloviny devatenáctého století v neochvějné víře v Pannu Marii vyléčily desítky nemohoucích poutníků.
"Vše, co dokumentovalo Boží lásku, muselo zmizet. Buldozery dokonaly dílo zloby a zlikvidovaly i bezpočet děkovných destiček se jmény poutníků, a dokonce i berle a protézy, které v chrámu nechávali vyléčení poutníci," vypráví Stanislav Lekavý.
Posvátné místo se změnilo v rumiště. Cedule tu hlásala zákaz vstupu, a kdo se sem vydal, zavdával si na problém. Stanislav Lekavý chodil na zničené poutní místo pravidelně a o všech jeho cestách si místní spolupracovníci StB vedli podrobné záznamy. "Chodíval jsem hrát šachy do hostince a jeden z hostů se mi v opilosti přiznal, že má rozkaz mě sledovat," vybavuje si Lekavý.
Životním mottem kněze Stanislava Lekavého je biblický citát: "Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím." Stanislav Lekavý to krédo nejlépe naplnil, když po roce 1989 společně s mnoha věřícími vystavěl nad Zlatými Horami nový chrám, a zničené a nemocné poutní místo tak znovu povstalo z prachu země.
"Je tomu v dubnu zrovna deset let, co jsme učinili první výkopové práce na obnově kostela," říká skromně současný rektor poutního místa. Za záclonami jeho kanceláře prosvítá bělostná věž nového chrámu, k němuž přiléhá arkádové nádvoří s křížovou cestou a poutní studánkou.
Cesta k člověku
Setkání s "nemocnými a polámanými ovečkami" se jeho životem táhne jako nekonečná červená nit. "Když mě například z borské věznice převezli na uran do Jáchymova, cítil jsem podvědomě, že tu práci nevydržím. Vážil jsem šestačtyřicet kilo, chyběly dva centimetry, abych rukama sám sebe obepnul v pase," vzpomíná Lekavý.
Na první šichtě v podzemí se vězni rozdělovali do dvojic, které měly společně stanovenou denní normu. Věděl, že zrovna jeho si nikdo nevybere. Připravoval by se totiž vědomě k smrti, neboť denní normu s podvyživeným spoluvězněm nebylo možné splnit, což v důsledku značilo snížené příděly jídla a úbytek posledních sil.
"Stál tam s námi v podzemí ještě jeden vězeň, kterého se každý bál, muž odsouzený za sadistickou vraždu. Od prvního pohledu to byl člověk z pralesa. Vytvořili jsme dvojici a on všechnu nejtěžší práci zastal za mě a normu jsme plnili," vypráví Lekavý. "Až dnes vím, jaké jsem měl štěstí. Přežil jsem díky vrahovi," přemítá více než po půlstoletí.
Vydržet, to byla jediná cesta k přežití, útěk z lágru se zdařil jen málokomu. "Vybavuji si, jak na nástup přinesli dozorci mrtvého vězně, kterému se útěk nepodařil. V hlavě jsem mu napočítal tři střelné rány."
Jáchymovskému peklu předcházela borská věznice, kde dozorci Stanislava Lekavého podrobili několikrát mučení. "Když mě pak naprosto vyčerpaného eskortovali vlakem, pamatuji si, jak se lidé na nástupišti podvědomě odvraceli. Všimla si mě ale jedna Cikánečka, oči jako myška. V nestřežený okamžik se přitočila a strčila mi do kapsy balíček cigaret. Od té chvíle jsem se přestal vězení i věznitelů bát." Když byl po letech vysvěcen na kněze, jednu z prvních mší věnoval právě Cikánečce z nádraží.
Cesta ke kněžství
Složitá a trnitá. Na rodném Slovácku už jako dítě zbožně vzhlížel k místnímu faráři, ale netroufal si ani pomyslet na kněžskou službu. "Nahlas jsem spíše uvažoval o lékařském povolání, ale přísný otec mě nakonec poslal na obchodní školu, což jsem bral jako násilí."
Když byl v září roku 1948 zatčen kvůli kolportáži letáků varujících před rostoucí totalitou, prvním spoluvězněm mu byl dominikánský řeholník P. Antonín Zemek. "Zapůsobil na mě tak, že jsem si přál být takovým knězem jako on." A když o třicet let později, v červenci 1979, přijel Stanislav Lekavý do Brna, aby se podrobil tajnému vysvěcení za kněze, přivítal ho prošedivělý muž - stejný řeholník, se kterým seděl v osmačtyřicátém ve vazbě
Mezi dvěmi setkáními s dominikánem Zemkem však byla dlouhá cesta. A na té postupně přibývalo epizod, které Lekavého přibližovaly k Bohu. Na korekci v borské věznici dostal otravu krve. "Očekával jsem smrt. Ruka modrala a vězni z korekce neměli právo na lékaře. Prosil jsem Boha, ať mi pomůže zachránit život. Pak jsem si v návalu zoufalství vyhryzal zranění a upadl do bezvědomí. Druhý den začala otrava ustupovat," líčí Stanislav Lekavý jednu z takových epizod.
Na teologickou fakultu se přihlásil poprvé v roce 1958, ale jako bývalý vězeň byl odmítnut. Za rok nato ho však ke studiu v semináři začali překvapivě nutit přímo příslušníci StB, a dokonce mu hrozili novým vězením, když nenastoupí. Pochopil, že vystudovat na kněze a žít přitom i nadále v pravdě je za komunismu nemožné.
"Řekl jsem jim, že do semináře nepůjdu, i kdyby mě zabili," vzpomíná Lekavý. Aby unikl pronásledování, oženil se. Celá léta v manželství však přemítal o své cestě k Bohu (a nakonec se po letech rozvedl). Až teprve tajné vysvěcení na kněze naplnilo jeho touhu a vykořeněný slezský kraj na hranici s Polskem byl posílen o člověka, který dával jeho lidem novou naději. Sloužil tajné mše, pomáhal s organizací petice katolíků Moravská výzva, pomáhal bližním.
Po roce 1990 se tajně vysvěcení kněží museli podrobit opětovnému přijetí do lůna církve. Stanislav Lekavý měl za sebou manželství i rozvod a církevní hierarchie o něm rozhodovala dlouho. "Nezbývalo než být znovu pokorně trpělivý," komentuje Stanislav Lekavý skutečnost, že na oficiální vysvěcení musel čekat až do 25. září 1998. A náhoda chtěla, že se tak stalo na den přesně, kdy byl před padesáti lety zatčen.
|
STANISLAV LEKAVÝ • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
