Její syn, herec Vladimír Polívka, který se stejně jako loni i letos ujal role licitátora při dražbě velkoformátových fotografií z kalendáře Proměny Fantazie 2026, čeká svoje první dítě. Partnerka Magda je už ve vysokém stupni těhotenství, přesto se akce zúčastnila i ona. V béžových šatech obepínajících její vystouplé bříško a kloboukem na hlavě rozdávala úsměvy a tvrdila, že se cítí skvěle.
Je to už potřetí, co se tvorby charitativního kalendáře chopil tandem Lenka Hatašová a Monika Navrátilová. Nejprve nafotily živé modely – osobnosti, jež jsou úspěšné nejen v kultuře, sportu ale i politice, a poté za pomoci umělé inteligence dál fotografie dotvořily ve fantazijní obrazy.
Kalendář Proměny Fantazie 2026 - Říjen: Chantal Poullain - Ani v bouři neztrácejme naději
To, co jedni milují, ale druzí zase až tak nevítají. „Já se umělé inteligence bojím. Nemám ji moc ráda. Ale musím říct, že mě holky přesvědčily. Uvidíme, jak to bude za rok. Už o tom začínám přemýšlet a chtěla bych, aby tam byl nějaký vývoj, aby ty fotky byly živé. Mám ráda ten unikátní okamžik, který dokáže fotografie zachytit. Pro mě je to něco božího,“ vypráví Chantal.
Sama je výtvarně nadaná a focení miluje. „Bohužel, nemám teď dobrý fotoaparát. Chtěla bych si pořídit takový ten klasický a ne automat, kde se udělá klik-klik a je hotovo,“ vypráví. Fotí všechno. „Momentálně mám obsesi z mraků. Říkám si, že se něco děje, protože jsou tak nízko, že mě láká, abych si na ně sáhla. Někdy mám pocit, jako by něco chtěly vyprávět. Takže teď mám nespočet fotek s mraky.“
Bolek Polívka, Chantal Poullain a jejich syn Vladimír na archivní fotografii
Dopadne-li všechno podle očekávání, pak už začátkem příštího roku bude jejím nejčastějším objektem fotografování vnučka, pro kterou její rodiče vybrali prozatím jméno Rozálie. „Jsem hlavně šťastná, že jsou šťastní oni. Moc si přáli mít děťátko a teď ho čekají, což je krása. A já děti miluji,“ říká Chantal.
Příchod dítěte na svět ale bere jako velmi intimní a soukromý moment rodičů, takže ji ani nenapadá být u toho. „Měli by si to prožít spolu a ne aby tam byla invaze příbuzných. To je chvíle, kdy u toho mají být jenom ti dva,“ říká.
Čaputová, Zelenková, Kvitová i Bílá. Proměny Fantazie jsou kompletní |
Sama rodila ve Švýcarsku, kam za ní přijeli rodiče i sestry. Její situace ale byla jiná. „Bolek právě něco točil a taky hrál v divadle, takže za mnou přijel, až když byly Vladimírovi tři týdny. Tím pádem jsem zažila to úzké napojení na dítě a opatrovala ho jako zvíře. Nikdo na Vladimírka nesměl sáhnout nebo si ho pochovat. Ani babička, maminka, nikdo. A pak přijel Bolek a už mi to bylo všechno jedno. Do té doby jsem ho ale chránila jako šelma,“ popisuje.
Na výraz, který měl Bolek v obličeji, když svého syna poprvé držel v náručí, nezapomene. „Mám na ten okamžik jako vzpomínku nádhernou černobílou fotku,“ vypráví Chantal.
Vladimíra vychovávala s láskou a především respektem. „Každý to dělá po svém. Podle mě neexistuje zaručený recept. Ale co považuji za velmi důležité, je respekt, který musíme my dospělí k dětem mít. Hlavně s nimi musíme mluvit a to dnes chybí, proto se jich tolik léčí na psychiatrii. Cítí se osaměle,“ dodává.
Fotografky Lenka Hatašová a Monika Navrátilová (21. října 2025)
Právě s nemocničními zařízeními má velké zkušenosti. Když byla kdysi s Vladimírem coby dítětem v nemocnici, všimla si šedi a nehostinnosti, která tu panovala na dětských odděleních a snažila se situaci změnit. Založila Nadaci Archa Chantal, která za pomoci výtvarníků tyto prostory zútulňuje.
Ve Francii je oproti Česku jeden velký rozdíl v tom, že tam bývá v rodině velký stůl, u kterého se všichni scházejí. „My jsme u něj jedli i více než hodinu. A k tomu diskutovali, sdělovali si, co jsme prožili... To mi tady chybělo, když jsem přijela do Česka. U vás to až taková tradice není,“ vypráví.
„A teď se potýkáme s tím, že neumíme vnímat osamělost dnešních dětí. Ty koukají do telefonů a tabletů a žijí si ve svém světě, uzavřeni do sebe. Vidím to na mladých lidech. Sedí společně u stolu, jedí a dívají se do telefonu, vůbec spolu nemluví. Pak přicházejí ty problémy…,“ říká.
Pro svoji vnučku zatím ještě nic nenakupuje. Stejně jako jiní i ona se bojí, aby něco nezakřikla. Jejím největším přáním je, aby se dítě narodilo zdravé. Vladimír s Magdou si ušli kus nelehké cesty, než se jim těhotenství zadařilo. Ale až bude malá na světě, plánuje Chantal, že pro ni udělá sochu – kojící matku.
„Miluji, když můžu pracovat s hlínou. Máme to v rodině. Táta, máma… Byli tam malíři, sochaři,“ vypráví. Se svojí sestrou sochařkou si v létě půjčila ateliér na pražské AVU a tam společně ještě s neteří, která je rovněž výtvarnicí, tvořily svá díla. „Dělám to jen pro sebe, pro svoje potěšení, nechci uspořádat žádnou výstavu.“
Výtvarné umění je jejím koníčkem, věnuje se ale především herectví a také zpěvu. V současné době hraje Chantal v inscenaci Rebelky, v níž se dvě zralé ženy rozhodnou vzít život zpět do svých rukou a v představení Šest tanečních hodin v šesti dnech. Obě uvádí pravidelně Divadlo Bolka Polívky v Brně. Zároveň herečka koncertuje po celé republice s francouzskými šansony.
