Herectví jste studovala v Ženevě. Učili vás tam tehdy něco, čeho byste se na pražské DAMU nedočkala?
Bohužel nemám srovnání, protože jsem na rozdíl od mého syna DAMU nestudovala. Své vzdělání a herecké řemeslo jsem si chtěla ještě doplnit o další studium v Americe, ale člověk míní a osud mění. Potkala jsem Bolka a do Ameriky už neodcestovala.
Letos je to 40 let, co jste kariéru v New Yorku vyměnila za život v Čechách. Vzpomenete si ještě na pocity, které vás provázely, když jste poprvé přejížděla československou hranici?
Byla jsem tehdy moc zamilovaná a bylo mi absolutně jedno, kam mě srdce zavede. Když jsem do Čech cestovala vůbec poprvé, hodně sněžilo a já si vybavuji obrovské vločky, které se snášely na naše hlavy. Pražské letiště bylo úplně prázdné, Bolek na mě čekal v hale a rovnou mě odvezl do centra Prahy. Ukázal mi podvečerní Karlův most, kde v tu dobu také moc lidí nebylo. Vzpomínám si, jak jsem se k Bolkovi tiskla, padla tam na mě asi silná melancholie, ale zároveň to byla obrovská romantika.
Podruhé jsem přejížděla české hranice autem, kde jsem zažila strašlivé dusno ve chvílích, kdy nás kontrolovali celníci. Byla jsem potom ale také svědkem úžasné euforie, které propadla celá posádka ve chvíli, kdy vše proběhlo hladce a my se konečně ocitli na českém území.
Přišly momenty, kdy jste chtěla Čechy opustit?
Samozřejmě. Moje pocity se střídaly jako na houpačce. Na jedné straně jsem propadala nejistotě z toho, co bude, na druhé straně jsem byla šťastná, že mohu být se svou láskou. Šla bych za ní kamkoliv. Láska je moje životní priorita. Když se naše cesty s Bolkem rozešly, byl to zase Vladimír, kdo mě tady držel. Nechtěla jsem ho připravit o rodinu, příbuzné a sestry. Říkala jsem si, že musím vytrvat a počkat, co mi osud přinese. A vyplatilo se to. U mě v kuchyni se zjevil Vladimír Morávek s tím, že pro mě má roli francouzské chůvy ve své adaptaci Romea a Julie v divadle v Hradci Králové. Julii tenkrát hrála Pavla Tomicová, se kterou jsem si padla do oka natolik, že jsme spolu pokračovaly i v dalších představeních. Trávila jsem tehdy celý týden v Hradci Králové a do Brna jezdila jen na víkendy za Vladimírem. Stálo nás to spoustu slz, ale na druhou stranu nás ta odloučení nesmírně sblížila.
Pak přišla další angažmá a vy jste se postupně na české divadelní scéně krásně usadila.
Přišlo Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Národní divadlo a pak Ungelt, kde jsem strávila sedmnáct let. Od minulého roku je ale všechno jinak, dorazila jsem na křižovatku a musela změnit směr. Miluji zdánlivě bolestné okamžiky života, které mě vždy zmobilizují a posunou do míst, o kterých jsem ani netušila, že budou mojí další výzvou. Život je obrovské mystérium a stále přináší nové možnosti. Jen si jich ale všimnout a správně je využít. Mám ráda ty výzvy, udržují mě v pohybu. Žiju jednou nahoře, jednu dole, jakoby měl můj život tachykardii. A to mě baví!
Vaše typická „frančeština“ se stala nedílnou součástí vaší osobnosti. Co vám v ní dodnes dělá největší problémy?
Mrzí mě moje lenost, která mi neumožňuje ponořit se do jazykových učebnic a češtinu tak pořádně nastudovat. Učím se za pochodu, komunikací, ale vím, že to nestačí. Moje čeština má své limity a ty mi neumožňují spoustu věcí. Nejsem schopná třeba napsat v češtině knihu. Aby mohl vzniknout můj Život na laně, musela ho ve správné češtině sepsat spoluautorka Míša Zindelová. Někdy mě má nedokonalá čeština navíc přivede do situací, kdy se chci správně vyjádřit, začnu přemýšlet, hledám slova a moje spontánnost je tím pádem ta tam. Je ale zvláštní, že vnímám rozdíl mezi špatnou a dobrou češtinou, mám na to asi nějaký radar. Dodnes mám tak problém sama sebe poslouchat.
Ještě stále si překládáte divadelní texty a scénáře do svého rodného jazyka?
Pokud se jedná o větší text, dělám to vždycky. Potřebuji v sobě skrze slova probudit pocity a k tomu svůj rodný jazyk nutně potřebuji.
Jak vypadá váš divadelní diář dnes?
Je dost plný. V hlavě se mi rodí nové představení, jezdíme na zájezdy s hrou Šest tanečních hodin v šesti týdnech, kterou od října uvedeme i na nové Malé scéně divadla Studio Dva. Od ledna budeme s Bolkem zkoušet Moliérova Dona Juana, mám koncerty francouzských šansonů po celé republice i na Slovensku. Chystám další knihu i cédéčko, hraju v Ordinaci v růžové zahradě… Zkrátka bych potřebovala, aby měl den čtyřicet hodin.
Hrála jste v několika dnes již kultovních filmech, spolupracovala s režisérkou Věrou Chytilovou. Jak ovlivnila vaše herectví?
Nevím, zda Věra Chytilová ovlivnila mé herectví, ona mi spíš rozuměla. Pochopila, že jsem díky své neznalosti češtiny nesmírně křehká. Věra uměla být tvrdá režisérka, ale na mě taková nikdy nebyla. Objímala mě a dala mi takový pocit bezpečí, který mě motivoval k tomu, že jsem pro ni ve svých výkonech dýchala.
I když nemáte televizní seriály příliš v lásce, v několika jste si zahrála. Patří mezi ně i Dokonalý svět, jeden z nejdražších seriálů z české produkce vůbec.
To už je tak dávno, že si na tu svou roli ani nevzpomínám. Seriály obecně jsou pro mě především řemeslo, a ne jednoduché. Neustále se ho učím. Je to jiné než film nebo divadlo. Když hraji divadlo, dávám přednost zkoušení a většímu ponoru do textů. Práce na seriálu je velmi rychlá a je to pro mě velká zátěž právě kvůli té mojí češtině hrát beze zkoušek. Obdivuji kolegy, kteří dopoledne točí seriál, odpoledne zkouší a večer hrají divadlo. Toho já nejsem absolutně schopná.
Pro spoustu českých žen jste vzorem francouzského šarmu a elegance. Nedávno jste se dokonce stala tváří české módní značky.
Modely značky E.daniely a návrhy Daniely Flejšarové jsem měla ráda odjakživa. Dokonce ještě v dobách totality jsem od ní měla kabát, ve kterém jsem se procházela po jedné z nejluxusnějších ulic v Ženevě, kde mě před obchodem s diamanty zastavila žena v norkovém kožichu a s očima navrch hlavy chtěla vědět, odkud ten kabát mám. Tahle móda odráží tak trochu i mě. Je uvolněná, elegantní a není snobská. Jako by to byla moje druhá kůže. Móda ale není moc o tom, co nosím, ale jak to nosím. A také o tom, jak se ve svém oblečení cítím.
Svatba s Bolkem Polívkou
Se synem Vladimírem
Vladimír Polívka
V dětství jste se deset let věnovala baletu. Zúročila jste svůj taneční um i v představení Mirage, které je hlavně o tanci?
Další z výzev, kterou jsem od tanečníka a choreografa Václava Kuneše přijala moc ráda. V Mirage dělám od všeho trochu – tančím, zpívám nebo prostě jen tak mluvím. V mém představení Šest tanečních hodin v šesti týdnech taky tancujeme. Obecně se ve mně poslední dobou probudila chuť tančit. Nedávno jsem dokonce vytáhla svoje staré stepařské boty a piluji to něco málo, co umím. Už sice neudělám provaz, ale to neznamená, že nemůžu své tělo přimět k výkonu. Z doby, kdy jsem se baletu věnovala naplno, mi zůstala schopnost vyjádřit se pohybem, což mi dodnes pomáhá i při herectví obecně.
V muzikálu Ať žijí duchové jste si zahrála přímo ducha. Věříte v posmrtný život?
Věřím nejen v posmrtný život, ale i v absolutní poslání každého z nás. Maminka nás odjakživa vedla k otevřenosti ve víře, nekladla nám žádné hranice i přesto, že naše babička trvala na tom, abych absolvovala klášterní katolickou školu. Moje vlastní životní zkušenosti a poznání mě jednoznačně přesvědčily o tom, že život po životě existuje. Přivedl mě k tomu i Vladimír, když byl malý, stejně jako moje malá neteř. Děti do určitého věku evidentně dožívají ještě to, co žily předtím, než se znovu narodily. Byla jsem toho u nich svědkem nesčetněkrát. Ale to by bylo na další rozhovor.
Chantal Poullain jako David Bowie v kalendáři Proměny 2018 (11/2017)
