„Já jsem teď od prosince do března trochu zmizela ze světa,“ přiznala Poullain a uvedla, že důvodem byla její léčba rakoviny plic.
„Já jsem byla unavená od rána do večera, i když jsem spala osm hodin a něco mi říkalo, že to není normální. Oznámili mi, že mám další nádor – rakovina na plicích,“ vysvětlila herečka.
Chantal Poullain už ví, jaký dárek dá své vnučce. Bude to umělecké dílo |
Laparoskopická operace nestačila, ale Poullain jizvy nevadí. „Řekla jsem lékařům: ‚Otevřete mě kdekoli, ale dejte to pryč.‘ Všechno dopadlo dobře, lékaři byli skvělí. Byla jsem tam na Vánoce i na Silvestra. Dali jsme si bezalkoholové šampaňské,“ vzpomíná Poullain a neztrácí dobrou náladu.
„Já jsem přesvědčená, že co se má stát, se stane. V životě uděláte chyby, ale nemáte si zakazovat žít, dělat si radost a být pozitivní. Nezakazovat si existovat, protože se bojíte,“ míní herečka.
Rakovinou si prošla už ve 22 letech, kdy podstoupila operaci děložního čípku a znovu před patnácti lety, kdy jí našli nádor v prsu. To si nechala odstranit, aby nedopadla stejně jako její sestra, která odmítla ablaci prsu a rozhodla se pro alternativní léčbu.
„Zaměřila se na alternativní medicínu, homeopatii, akupunkturu, bylinky. Já jsem se zlobila. Říkala jsem: Alternativní léčba ano, ale poslouchej lékaře. Prsa jsou důležitá pro ženu, ale máš děti a jsou umělá prsa a když tě někdo miluje, bude tě milovat s prsama i bez nich. Ale ona řekla: ‚Ne, je to vyloučené.‘ Bála se, že ztratí svou ženskost, což je podle mě blbost,“ říká Poullain.
Její sestra měla brzy metastáze po celém těle a nakonec zvolila asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku.
Bolek Polívka a Chantal Poullain se svými sestrami a jejich dětmi
„Bylo jí 43, ale ke konci byla usměvavá a rozhodla se pro eutanázii. Cítila, že má na to právo. Měla samé problémy, plíce nefungovaly, srdce se oslabilo a pořád dostávala nějaké injekce, terapie, pořád ji zachraňovali a ona už nechtěla. Každé ráno se probudila a říkala: ‚Bože, zase jsem tady.‘ Přála si ve spánku zemřít,“ popsala Poullain.
Sestře rozhodnutí schvalovala, i když jí to bolelo a je přesvědčená, že jí pak sestra zachránila život. „Já nejsem hypochondr. Ale byl okamžik, kdy jsem dlouho slyšela v palici ráno, přes den i večer: ‚Běž na kontrolu!‘ To není normální, že na to pořád myslím. Pro mě to byla moje sestra. Jsem si tím jistá,“ vzpomíná na dobu před patnácti lety, kdy šla po tomto nutkání na kontrolu a lékařka skutečně odhalila rakovinu prsu.
