Usedl jsi letos v SuperStar v roli porotce. Jak dlouho ses rozmýšlel, když přišla tahle nabídka?
Měli jsme dlouhou debatu. Samozřejmě to nebylo v kuse, ale trvalo to určitě nějaký ten týden. Je to velké, životní rozhodnutí. Jsou to nové typy médií, do kterých vstupuji, takže jsme si to chtěli probrat i s klukama, protože nejsem jenom já za sebe, prezentuji nějakou naši firmu a víc interpretů a celkově bych řekl, že i Brno a tak. Museli jsme probrat, jestli nám to za to stojí. A rozhodli jsme se, že ano.
Jak dlouho sis to srovnával v hlavě, že se teď posuneš úplně do totálního mainstreamu, a ještě oficiálně?
Nevím, jestli jsem to už úplně strávil. Vlastně si člověk potom říká, co je tedy ten úplně oficiální mainstream, protože my už jsme si odškrtli i nějaké ty milníky. Byli jsme na větších festivalech, na Slavících, Andělech a tak dál. Takže jsme se nad tím pozastavili ve stylu: „Je ten krok vlastně tak velký?“ A je to vlastně docela přirozené. Takže to furt mám v té hlavě – co tohle udělá, jestli to vůbec něco udělá. A nevím, jestli jsem to už zpracoval. To ještě uvidíme.
Abychom teď dementovali třeba představu diváků, že budeš vybírat opravdu jenom lidi, kteří jdou s rapem a hip-hopem, jaký styl je tvému srdci blízký? Podle jakých kritérií vybíráš?
Nemyslím si, že jsem tam jako reprezentace rapu. Já si o sobě nemyslím, že jsem raper. To znamená, kdybyste tady měli nějakého fanouška opravdu rapu, který tu kulturu miluje a je mu blízká, tak si nemyslím, že si na mě vzpomene jako na člověka, když se řekne slovo rap. Ale co si myslím, že bych mohl dobře reprezentovat, je možná nějaký hlas mladších lidí, hlas toho posunu.
Myslím si, že docela dobře vnímám i aktuální scénu, co se týče světového popu. Nejenom popu, ale miluju veškerou hudbu, vnímám ji, poslouchám ji. Takže, co si myslím, že bych mohl přinést a reprezentovat, je asi nějaký ten mladý vjem, mladý nadhled. A nemyslím mladý úplně věkově, myslím mladý spíš tím, z jakých zdrojů čerpám.
Páska na ruce stála mě všechno. Raper Calin složil poctu kapitánovi Krejčímu |
Koukáš i na ten aspekt, aby se ten člověk uměl prodat? Že může mít sebehezčí hlas, ale je důležité, aby byl schopný sám sebe potom prezentovat?
To je určitě důležité. Česko není zas tak obří trh na to, aby mohl někdo vytvořit hvězdu a aby se to potom později neprojevilo. To znamená, že třeba v Americe člověk může vzít někoho a nastylizovat ho, jak potřebuje, dát mu ghostwritery a 24 hodin denně a 7 dní v týdnů může mít stylisty, ale myslím si, že Česko na to takovou kapacitu nemá.
O to těžší to proto ti lidé mají, protože se musí najít kompletní balíček. Člověk, který se musí trochu vnímat – jaký má vkus, jak se obléká, jak se prezentuje, jak chce vypadat před lidmi, na koho cílí. Je to vlastně hodně velký objem rysů a charakteristik, které ten člověk musí mít. Takže o to, myslím, že to mají těžší, a doufám, že někoho takového najdeme!
Když to řeknu velice neskromně, tak tvoje sláva je tady v Česku naprosto enormní, obří. Ty dokážeš, jak říkal Leoš Mareš, instantně vyprodat O2 arenu. Kam utíkáš za anonymitou?
Já si nemyslím, že mám nějakou enormní slávu. Myslím si, že jsou tady určitě zástupy lidí, kteří jsou tam u Leoše a Evy, a to je za mě lidé, kteří opravdu nemají klid. Já tím, že si myslím, že jsem ještě tak někde v dobrém bodu, se pořád vracím zpátky do toho Brna. (smích) A tam je to safe, bezpečné, tam mě všichni znají. Přijde mi, že když procházím městem, tak ti lidé říkají: „Jo, Calin…“ Protože tam jsem každý den už několik desítek let a přijde mi, že to město už mě tak jako bere. A jsem rád, že se tam vždycky můžu vrátit.
Calin ve své první herecké roli ve filmu Bojovník
Co považuješ za svůj osobní zlomový kariérní okamžik? Bylo to, když jsi slyšel třeba z rádia svůj song Praha–Vídeň?
Zlomový okamžik byl první koncert. Protože tím, že jsme děti internetu a tu kariéru si na něm budujeme, si člověk někdy neuvědomí, že za těmi profily jsou opravdoví lidé. Člověk může mít pořád nějaké scénáře v hlavě, že to můžou psát boti nebo tak. Prostě dokud tam ten člověk opravdu nestojí a nevidí, jak ti lidé umí slovo od slova jeho texty, tak to byl pro mě zlomový bod. Že ti lidé jsou opravdoví, že to nejsou jenom písmenka a že přinášíme nějaké emoce lidem do života, což bylo vlastně hrozně příjemné zjištění.
Hodně na sobě makáš. Je to určitě velký anti stres, dobití baterek a je to tak trošku i záložní plán, že můžeš jít okamžitě dělat fightera, kdyby ses ze dne na den rozhodl?
To určitě nemůžu, protože profesionální zápasníci jsou profesionální z nějakého důvodu a z nějakého důvodu se to dělí na amatéry a profíky. Já opravdu profík nejsem. To, co dělám, je proto, že ten sport miluju. Dělal jsem ho celý život, miluju bojové sporty a je to pro mě přesně takové odreagování, kdy se člověk dvě hodiny snaží „přežít“ a nemusí přemýšlet nad věcmi, se kterými se musí vypořádat potom. Takže to miluju jako nějaké odreagování a to je asi ten důvod, proč to dělám i tak moc a tak často.
Nejstreamovanějším umělcem Spotify se letos stal Bad Bunny, v Česku kraluje Calin |
Už se nějaký pátek známe a neměníš se. Čím to, že se sláva nedotkla tvého ega? To, kam ses dostal, že nemáš zapotřebí ukazovat lidem diamanty, ta nejdražší auta?
To občas dělám. (smích) Pozor, pozor, pozor. Já si myslím, že se to určitě dotklo mého ega. To se dotkne, ať člověk chce, nebo nechce. Veškerá ta pozornost a úspěch, to je prostě určitě těžké ustát. Netroufám si o sobě říct, že jsem stejný, jako jsem byl na začátku téhle cesty. Určitě už jsem viděl hodně věcí, hodně jsem toho zažil, ale to, na čem se snažím pracovat, je, že se snažím být furt člověk. Protože když podle mě člověk uvěří, že je něco víc, tak je to cesta do pekel.
Člověk si musí pořád uvědomovat, že když se řízne, tak z něho taky poteče krev a že není žádný bůh. A myslím si, že pokud si to ten člověk neuvědomuje, tak je to začátek konce. Takže si to snažím furt říkat: „Hele, prostě jsi člověk.“
A když máš lidsky slabší chvilku, dokážeš zavařit platební kartu, nebo raději utečeš do hor?
Mění se to s věkem. Když jsem měl první peníze a první úspěchy, tak si samozřejmě člověk najednou neuvědomuje, že je to opravdové, a kupuje si různé věci, u kterých si ale potom po čase uvědomí, že se tam jen hromadí, že se móda furt mění a ty věci stárnou. Čím jsem starší, tím víc jsem si vytvořil vztah s přírodou a utíkám do hor. Ale je to samozřejmě podle nálady.
Jak vybrat SuperStar, aby nebyla podle toho českého generického vkusu, který hrají některá česká rádia?
To, aby člověk vybral někoho takového, je kouzelné právě v tom, že na to není žádný recept. Protože kdyby byl, dělal by to každý. Není na to přesný návod. Každý si najde něco, co musí zanechat emoci. Já osobně mám třeba v hlavě pořád jednoho adepta, který mě zaujal tím, jak se nám odprezentoval. Určitě bych nedokázal nikomu poradit, aby dělal to nebo to. Ale ten člověk tam přišel, odprezentoval se nějakým způsobem a najednou zjišťuju, že ho mám prostě v paměti. Takže je to nějaký X faktor, který si ten člověk musí najít.
