Jistě, od toho si v Nově pěstují režiséra Jiřího Adamce, aby se zdánlivě pořád něco dělo, aby kamera kroužila velkolepě nad prostorem a hned zas prostřihávala detaily tváří, o nichž je právě řeč. Jenže ani kdyby měl sedm Oscarů, nezalátal by díry v bezobsažném průvodním textu a nenaučil by některé takzvané hvězdy základním dovednostem veřejného vystupování.
Štefan Margita nechť zpívá, ale pokud možno co nejméně mluví, zvláště když nemá na srdci zásadnější prohlášení než věčnou otázku k hostům rozlepujícím obálku: "Máte trému?" V případě jeho moderátorské partnerky Lucie Borhyové je návod ještě prostší: probůh, ať raději ani nezpívá, ani nemluví, ať prostě pouze je - pro okrasu. Z jejích průpovídek typu "popřáli bychom vám na krásný večer" může nejen penzionované učitele češtiny trefit šlak, a kdo by pak zalepil vykousnutý koláč sledovanosti?
Nicméně večer to byl poučný coby důkaz, jak málo toho musí televizní hvězda umět. Přitom stačilo přepnout na ČT 1, kde v témže čase Bolek Polívka jiskřil ve své Manéži, mimo jiné v kouzelně sedláckém výkladu globalizace coby "zeměkoulizace", a nabízelo se pozoruhodné srovnání. Zatímco slavičí hosté odzpívali své muzikálové party v sošných pozicích, nanejvýše lomíce dramaticky rukama, v Polívkově show si Petra Jungmannová své "číslo" kromě zpěvu i odehrála a odtančila v pěkně prudkém tempu. Jenže kdo ji zná - pouhou nositelku divadelní ceny Thálie... A zatímco se do ráje slavíků drali chlapci v úborech stokrát pestřejších a rozevlátějších, než je jejich repertoár i hlasový rozsah, v Manéži "vystřihli" prakticky neznámí klučíci jménem Backwords písničky Beatles způsobem, jenž by si jeviště Státní opery zasloužilo daleko víc než roboticky zdivočelou Oreirovou.
Ale zase: hráli Backwords v telenovele? Ani omylem, tudíž na velké gala nemají nárok. Když se po hvězdném způsobu producírují dospělí, je to jejich věc. Ale jestliže se po nich na Primě v novém pořadu Minishow opičí děti, začíná to být na pováženou. Už slyším smířlivé námitky: vždyť jsou tak roztomilé, sladké, nevinné, vždyť k přirozenosti každé holčičky patří období, kdy se omotaná v mámině svatebním závoji vlní před zrcadlem a představuje si, že právě dobývá světová pódia.
To všechno je pravda - ale televize těmhle školákům nabízí už naprostou rezignaci na jakoukoli vlastní tvořivost. Nemusí ani zpívat, jen zcela otrocky napodobit na playback pohyby těla a úst svých popových idolů, povzbuzovány ještě strojeně bujnými výkřiky Leony Machálkové "úžasný, to se nám to rozjelo". Televize za vydatného přispění rodičů tak vyrábí strojovou řadu naprosto identických dětiček, které si dřív než násobilku osvojí iluzi, že být hvězdou je tak snadné...