Zdeněk Svěrák s Oldřichem Lipským sháněli tehdy pro film Tři Veteráni holku s velkýma očima daleko od sebe. Když scenárista Svěrák uviděl na konkurzu Vidu Skalskou, volal hned režisérovi Lipskému, že už nemusí hledat dál.
I desítky let poté, co se Vida proslavila jako rozmazlená princezna Bosana, ji lidé stále poznávají. A pokud byste si mysleli, že diváci falešnou pohádkovou krásku zavrhli coby nesympatickou, pletete se.
Vida Neuwirthová v pohádce Tři veteráni (1983)
„Lidé po mně dodnes chtějí podpisy a vůbec jim nevadí, jak proradná jsem byla. Princezna je prostě princezna,“ prozradila kdysi v rozhovoru pro iDNES.cz Vida Neuwirthová, které při natáčení známé pohádky maskéři lepili dlouhý nos na celý obličej a museli ho ovládat dva loutkoherci. O trikové zpracování konce nosu, jenž překračoval hranice sousedních států, se postaral výtvarník a režisér Jan Švankmajer.
Nos byl ovládán jako loutky a Vida měla s sebou neustále dva asistenty s pruty, v nichž byl zaháknutý dva a půl metru dlouhý nos. Nosili ho s ní z místa na místo. Samotné lepení nosu trvalo asi hodinu a maskéři používali nepříjemné mastixové lepidlo, které dráždilo kůži. Když to viděl Rudolf Hrušínský, představitel jednoho ze tří veteránů, přimluvil se, aby herečce přidali na honoráři. Po natáčení byl pak nos vystaven v jednom z hollywoodských muzeí kuriozit.
„Tenkrát jsem nevěděla, jaký celoživotní zážitek s tím budu mít, když se to každý rok vrací na obrazovky,“ říká Vida Neuwirthová a dodává, že jí dodnes přicházejí dopisy od sběratelů podpisů s prosbami o podepsanou fotografii.
Kromě zmiňované pohádky, která se u nás pravidelně vysílá o vánočních svátcích, ji mohou diváci znát například také z filmů Vesničko má, středisková (minirole sekretářky ředitele Dřevoplechu), Prodavač humoru, Píseň o lítosti nebo Golet v údolí či v seriálech Největší z pierotů a Dobrodružství kriminalistiky.
Po ukončení filmové kariéry se Vida Skalská Neuwirthová věnovala hlavně psaní, loutkovému divadlu, práci s dětmi a průvodcování po nejen pražských památkách. Dlouhé roky byla členkou divadla Minor, režírovala i v divadle Kašpar v Celetné. Napsala dvě dětské knížky s převyprávěnými biblickými příběhy a židovskými legendami.
„Nikdy mě to rozhodnutí skončit s herectvím nemrzelo, loutky mě fascinovaly, hrála jsem pro děti ráda. Měla jsem možnost přičichnout k filmu, hrála jsem ve snímcích pana Menzela, Kachyni, Jireše, Kleina a to mi stačí,“ vzpomínala na filmovou kariéru Vida.
Gumový nos jsem nosila kolem krku, vzpomíná princezna Bosana na Tři veterány |
Víc než slavná filmová pohádka ovlivnilo její život to, co se stalo o pár let dřív. Když jí bylo čtrnáct let, dozvěděla se, že velká část jejich rodiny zahynula v koncentračním táboře kvůli židovskému původu.
„Vyrůstala jsem v době, kdy nebylo dobré se příliš odlišovat, natož se hlásit k židovským kořenům. Proto rodiče počkali, až budu větší a lépe to pochopím,“ vysvětluje, proč se o svém původu dozvěděla až v pubertě. Tehdy zjistila, že její otec Vítězslav Mojše Abeles strávil tři roky v koncentračních táborech včetně Osvětimi a ona konečně pochopila, proč má táta na ruce vytetované číslo.
„Znělo to tak tajemně. Začala jsem si o tom číst, studovat, co se dalo, poslouchat tátovo povídání a pak, když jsem se začala věnovat loutkovému divadlu, rozhodla jsem se založit dětské divadlo Feigele při pražské židovské obci a organizovat dětské programy na židovské svátky,“ popisovala v rozhovoru pro iDNES.cz založení divadla, které vzniklo kolem roku 1980.
Vida se také více než dvacet let věnuje průvodcovské činnosti, při níž provází turisty po Židovském městě v Praze nebo po Terezíně, a občas moderuje v rozhlase. „V Terezíně jsem nechtěla průvodcovat, ale pak mi Pavel Stránský (přeživší holocaustu) řekl, že musím – pro svou rodinu,“ uvedla v jednom z rozhovorů. Podílela se také na vzniku česko-německého dokumentu „Rekviem za ty, kteří přežili“, který pojednává o židovských obětech druhé světové války.
