Býváte často spojován s filmovými hláškami z Pelíšků nebo z Dědictví. Nemrzí vás ale, že můžou v divácké paměti přetlouct Kalamitu nebo Šaška a královnu?
Někdy to člověka mrzí. Pro mnoho lidí jsem skutečně ten Bohuš. (Hlavní postava filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág z roku 1992 – pozn. red.) Když si kluci na toho Bohuša hrají – přijdou a „bohúšujú“ –, tak člověk chce říct: „To není o tom, jak se máte chovat, ale o tom, jak se chovat nemáte!“ To je moralita, že ano. Ale to je samozřejmě člověku marno vysvětlovat. Také Zapomenuté světlo (1996) byla z dnešního pohledu asi netypické, protože potom už podobných příležitostí moc nebylo. Když jsem ale nedávno ve filmu Ženy v běhu (2019) hrál jenom na začátku otce a zemřel, ptal jsem se, proč to jako mám hrát zrovna já. A ten pan producent říká: „My tam potřebujem někoho, koho bude lidem líto.“ Tak to je zase vyznamenání, ne?
Když jsem si začal hýčkat myšlenku, že budu hercem, bojoval jsem proti vizovickým dámám, které říkaly, že takhle přece herec nevypadá!
