Setkáváme se na natáčení filmu Gump ve Velvarech. Natáčí se zde i se zvířaty. Jak se vám spolupracuje třeba s pejsky?
Není to jednoduché. Říká se, že děti a zvířata by neměla být ani na jevišti. Ale člověk musí být trpělivý, usměvavý a musí mít ty pejsky rád. A potom zjistíte, že víc chyb než lidi nedělají, možná naopak o hodně méně.
Točil jste tu scénu s kotětem, prý jste ho měl zachraňovat, vypadalo to dramaticky...
Pro mě není žebřík velkým přítelem, protože jsem z něj kdysi spadl a potom se to opakovalo. Nevím, co mě to táhlo na ty žebříky. Tento byl takový vratký, tak jsem z toho měl takové malé dobrodružství. Příště si na to vezmu kaskadéra!
Provázejí vás při tomto natáčení další nevšední zážitky?
Řekl bych, že je vše spíše v klidu. Natáčeli jsme v takové zahrádkářské kolonii, kde to bylo tak krásně upravené, že jsem měl dojem, že by nám někteří mohli závidět, v jakém prostředí to bydlíme. Ale to je samozřejmě taková lehká ironie, protože těm lidem, kteří nemají v reálu kde bydlet, samozřejmě nezávidím.
Kvůli roli jste si musel vyzkoušet, jaké to je být bezdomovcem...
No právě. Moje postava je bývalý muzikant a jak se to mnohdy stává, nebo může se to stát, když má člověk smůlu a jak se říká, se mu smůla lepí na paty, těžko se tomu potom bránit. Ty okolnosti se někdy tak semelou, jedno potvrdí druhé, třetí tomu pomůže a už je průšvih.
Svatbu po 24 letech jsem Marcelce slíbil k padesátinám, říká Bolek Polívka |
Koncem července budete mít narozeniny. Plánujete nějaké oslavy?
Narozeniny, vidíte, úplně jsem na to v tom fofru zapomněl. Loni jsem mohl slavit, to jsem měl šedesát a deset, jak říkají Francouzi. No a musel jsem narozeniny opustit v devět hodin ráno, poněvadž jsem měl shodou okolností natáčení s Vorlem. A nešlo to nijak změnit, ať už úporností režie, nebo setrvačností produkce, takže já jsem musel v devět hodin prostě odejít, přitom u nás na Moravě jsou ty oslavy vlastně nejlepší v devět hodin.
Navíc se mi to zkomplikovalo tím, že jsem několik hodin stál u Náměště, devět hodin v autě, místo toho abych dojížděl tu oslavu a podporoval ty silné a uspával slabší.
Ale jinak jste spíše takový „rozjížděč“ zábavy, ne?
Jsem vytrvalec a jsem držitel mnoha medailí. Já bych v sebehuntování mohl reprezentovat.
V tom huntování sebe sama byl známý i Bohoušek ve filmu Dědictví. Uvědomujete si popkulturní přesah toho filmu a to, že ho leckdo zná nazpaměť?
Uvědomuji a velmi často se z toho filmu cituje. Velmi často potkávám lidi, ať už tady, nebo i takzvaně v zahraničí, kteří ten film znají a pro které měl nějaký smysl. A také velmi často potkávám výrostky vašeho věku, (smích) kteří si hrají na toho Bohuše a já vždycky říkám „Pánové to není o tom, jak se máte chovat, to je o tom, jak se nemáte chovat!“ a to mě vždycky baví moralizovat tady tyhle nové generace. Usměrňovat je v jejich rozletu, přistřihovat jim křidélka, moudrým moralisticky výchovným způsobem.
Máte nějakou svoji oblíbenou hlášku z Dědictví aneb Kurvahošigutntag?
Nó… teď já tedy přebírám, přebírám. Oni to lidi znají mnohem lépe než já. Mně se líbí ten nepřímý důkaz boží a potom se mi líbí „Jsem ateistou, díky bohu!“, když už tady dnes na natáčení hrajeme s panem farářem, vzácným člověkem. Ale ten ateista není původně hláška ode mě.
DĚDICTVÍ. Tento film docenila kritika až časem.
Vašeho syna potkala nepříjemná událost. Myslíte, že tam svou roli sehrál alkohol, který s sebou kolikrát nese nešvary?
Nevím, jestli za to zrovna může alkohol. Volal jsem s ním zatím dvakrát. Napřed byl po otřesu mozku, ale osobně jsme spolu ještě nemluvili. No tak nešvary, nesmí se to přehánět. Nesmí to být takové to sebezničující, do nevědomí. Mělo by to být v nějaké korelaci s úsměvem a znát svou míru. Nemusí se to vždycky podařit, ale když už se to nepodaří, tak bychom to měli brát jako poučení. Když už ne pro sebe, tak pro ostatní.
Neví se tedy, proč ten útok vznikl? Zda si vašeho syna vyhlídli pro peníze, protože byl dobře oblečený?
Určitě to byla jenom taková pouliční šarvátka, nebo rvačka. Když ho okradli, tak asi to bylo mířeno jako jakési přepadení.
V televizi běží léta vaše Manéž, naposledy snad ta narozeninová. Chystáte nějakou novou?
Nedávno jsem měl jednání s Českou televizí Brno, že by mohla být příští divadelní sezonu Manéž. Takže měla by být nějak příští květen, červen.
Co vás ze současné zábavy dokáže nejvíce oslovit?
Mě se líbí jedna skupina, ale neposloužím názvy. Máme je se syny rádi a jsou to Ostraváci. Děláme v Divadle Bolka Polívky takové Re-Kabarety a to jsou mladí lidé, kteří dokončili JAMU a ti jsou výborní. Třeba tady Klíč a Chovanec jsou vynikající klauni, nebo Pavol Seriš, Slovák, který vystudoval JAMU. Tam je jich víc, třeba i komička Mina... A my se snažíme jim dát příležitost nebo radu, která ani není slyšet, protože je vyjadřována takovým stařeckým tempem.
Polívka vyrostl ve Vizovicích, klaunský nos dostal od otce jako čtyřletý |
Koordinátorka natáčení zmínila, že jste tu museli tahat jeden problém. O co šlo?
Jaký problém?
Klíště.
Jo klíště! Já jsem totiž měl boreliózu, takže moje hrůza z klíštěte se stala panickou. Dokonce jsem napsal hru, která se jmenuje Klíště a hrajeme ji s Milanem Lasicou a Petrem Halberstadtem. To je taková pomsta klíštěti, takové vyrovnání se s boreliózou. A už jsem klíště dlouho neměl, alespoň dva roky ne a najednou se objevilo na mých repelentem opatřených nohou. Tak jsem byl překvapený, kde se tady vzalo. Člověk změní Moravu za Čechy a už jsou tady zase klíšťata.
Když zavzpomínáme na některého z vašich kolegů, ať už v divadle, nebo před kamerami, kdo z nich vás dokázal odbourat tak, že jste nemohli pokračovat?
Tohle máme třeba s Pavlem Liškou. Jinak jsem vlastně celkem imunní vůči tomu nějakému smíchu při výkonu práce. Ale s Liškou máme mezi sebou nějakou jiskřičku, která tam dělá paseku. Teď se nám to stalo nedávno. Hrajeme Burkeho, svoji brněnskou verzi schválenou autorem Smočkem, no a tam se nám to stane pravidelně. Nevíme kdy, nevíme ani dost dobře proč a v jeho očích se něco objeví, nebo on něco uvidí v mých a najednou to vznikne. (smích) A je to takové těžko ukončitelné.
Vidíte se a musíte se smát...
No, je to ve formě smíchu, asi jako když jsem poprvé uviděl Marcelku. A dodneška ji vlastně miluju, že jo. A to už taky trvá let!
A byla z toho svatba!
Byla z toho svatba. (smích)
23. března 2020 |
