Krize na Blízkém východě ji přiměla Libanon opustit. Ale ani v Praze rodačka ze Světlé nad Sázavou nemá klid. Momentálně hledá prostory pro svoji unikátní výstavu modelů, výšivek, porcelánu a skleněných objektů, jež jsou průřezem její tvorby.
„Původně jsme chtěli dům, který by byl tak velký, abychom v něm mohli bydlet a zároveň v něm mohlo být Blančino muzeum. Ale musel by stát někde v Praze a ne na jejím okraji, aby se tam lidi snadno dostali, což se nám nepodařilo. Nakonec jsme dostali nabídku vystavit exponáty v Obecním domě s příslibem, že výstava bude trvalá. Jenom do technického zázemí - skleněných vitrín a dalších věcí jsme investovali skoro čtyři miliony korun. Ale nové vedení nám po patnácti letech dalo výpověď, což nás moc mrzí,“ vypráví manžel návrhářky Libanonec Makram Matragi.
Blanka Matragi a její manžel Makram Matragi (4. června 2026)
Poznali se v Praze během vysokoškolských studií. Poté, co se Blanka vyučila brusičkou skla a dokončila střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, pustila se do oboru oděvní výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Makram jí v té době dokonce na několika přehlídkách vypomohl jako model.
Sám v té době studoval ČVUT a po jejím dokončení odjel pracovat do Saúdské Arábie. „Stavěli jsme tam kasárna pro armádu, pak jsem se vrátil do Prahy a dodělal si aspiranturu. Specializoval jsem se na protismykovou úpravu vozovek. V Evropě ohrožuje řidiče led, na Blízkém východě zase vozovku pokrývá tenká vrstva písku. Zkoumal jsem, jak to v pouštních podmínkách vyřešit a našel správnou cestu. ČVUT výsledek tenkrát prezentovalo na mezinárodním kongresu ve Vídni, který se konal jednou za čtyři roky. Na to jsem byl hrdý,“ vypráví Makram.
Blanka Matragi s manželem Makramem na filmovém festivalu v Karlových Varech (červenec 2022)
Vzali se v roce 1979, o rok později Blanka dosáhla titulu akademická malířka a okamžitě se odstěhovala za svým manželem do Bejrútu. První dva roky pracovala pro místní firmu, jež se věnovala návrhům společenských šatů. Krátce nato si na hlavní bejrútské třídě Hamra otevřela vlastní módní salón Blanka Haute Couture. Nejen dlouhé róby ale patří do její portfolia. Vyhrála i světový konkurz na policejní uniformy v Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech.
Makram posléze opustil dráhu inženýra a začal se angažovat v Blančině rozrůstající se firmě. Ani dnes mu otázka, zda svého rozhodnutí zpětně nelituje, nedává smysl. „My takhle neuvažujeme. Pro nás jsou rodinné vztahy na prvním místě, silnější než cokoliv jiného. Blanka mi nemohla pomáhat v inženýrství, tak jsem pomáhal já jí,“ vypráví.
Blanka Matragi u svých modelů vystavených v pražském Obecním domě (4. června 2026)
Ze situace v Obecním domě je smutný. „Každý kdo v Paříži navštíví Louvre a dostane se do části věnované módním návrhářům, vidí, jak je jejich národ respektuje. Tady v Čechách je Blanka jediná, kdo té úrovně dosahuje a podle mě by si její výstava zasloužila pokračovat,“ říká.
O tom, že by byly šaty vystaveny v Libanonu, zatím neuvažují. „Na Blízkém východě už čtyřicet let trvá válka. Situace tam není ideální. Blanka by nemohla být v klidu, kdyby ty věci přemístila tam. V Čechách je naopak klima stabilní a navíc tu má své kořeny. Oba máme blízko spíš k České republice,“ vysvětluje.
Nekonečná výstava Blanky Matragi končí. V Obecním domě jí neprodloužili smlouvu |
V současné době čekají na nabídky zájemců o výstavu. „Doufáme, že se ozve někdo, kdo by to dokázal uchopit a zachovat pro budoucí generace. Jde o odkaz pro milovníky řemesel, skla a oděvů, ale zároveň je to edukativní záležitost pro budoucí generace, pokud se budou chtít něco dozvědět o řemeslném zpracování na přelomu tisíciletí. A je jedno, v jakých prostorách by v budoucnu výstava byla. Jestli v historických nebo úplně moderních,“ říká návrhářka.
Její specialitou bývaly honosné ručně vyšívané toalety, které jsou k vidění i na výstavě. „Je tady i velice zajímavý model, který je inspirovaný Čajkovského labutím jezerem. Výstavu můžu rozšířit, protože mám spoustu dalších artefaktů anebo zúžit a minimalizovat,“ říká.
Blanka Matragi v pořadu Rozstřel (Praha, 31. srpna 2020)
Poslední velkou zakázku dělala nedávno v Praze. „Navrhovala jsem pro nevěstu moderní svatební šaty na téma ledovec. Pro mě není výzva jenom práce na Blízkém východě. I tady potkávám velmi zajímavé lidi a nabídky, kterým neodolám. Pro muže ale nenavrhuji. Pánskou módu nedělám,“ vypráví.
I když je celoživotně štíhlá, pár kilo za svůj několikaměsíční pobyt v Česku přibrala. „To je tou svíčkovou a knedlíky. Ale snažím se každé ráno na lačno cvičit. A spoustu energie vydám během dne. Pořád jsem v pohybu, je to můj životní styl. Přitom miluji sladké. Kdyby někdo, kdo má sklony k tloustnutí, snědl to, co spořádám během dne já, nejspíš by hodně přibral,“ říká.
Blanka Matragi na slavnostním zakončení 54. ročníku MFF KV (Karlovy Vary, 6. července 2019)
Chodí celá léta i do fitness. A přidala k němu speciální cvičení. „Objevili mi v páteři osteoporózu, tak jsem docházela na rehabilitace, kde mě učili, jak si zpevnit zádové svaly. A k tomu dělám kliky, posilování je v mém věku důležité,“ říká třiasedmdesátiletá návrhářka.
V Libanonu pravidelně jezdívala na kolečkových bruslích. Uvažuje, že si je pořídí i tady, protože se jí zalíbily in-line stezky v pražské Stromovce. Makram nebruslí, ale zato začal v padesáti letech lyžovat. „Jeden český ambasador v Bejrútu trval na tom, že mě to naučí. A podařilo se mu to,“ vypráví. Do hor to nemají daleko. „Bydlíme u moře a od nás jsme za půl hodiny na kopci, který má 2 800 metrů.“
Aleš Cibulka, Blanka Matragi a Iveta Lutovská (4. června 2026)
Koncem měsíce se manželé chystají zpátky do Libanonu. „Podíváme se, jak tam situace vypadá a popřemýšlíme, co uděláme s dílnami, které jsme museli zavřít. Zaměstnanci už nedělají jenom pro nás, ale jakmile přijedeme, jsou nám k dispozici. Někteří z nich jsou nám věrní už čtyřicet let,“ říká.
Blanku v Bejrútu všichni dobře znají. „Je výjimečná. Tady i tam. Lidi ji díky jejím dlouhým vlasům poznávají i zezadu, když jde po ulici,“ vypráví Makram.
„Situace na Blízkém východě je strašná. V Libanonu jsou denně izraelské nálety. Nechci riskovat, aby se Blance něco stalo, to za to nestojí. Ale zatím tam máme všechno - rezidence i dílny - tak jak to bylo předtím,“ vypráví. „Bydlíme poblíž americké univerzity, ta oblast je hlídaná Američany, takže jsme relativně v bezpečí. Ale nikdy nevíte, jestli tam omylem nepřiletí nějaká raketa. Proto jsme už pár měsíců tady. A naší prioritou je teď zajistit prostory pro Blančinu retrospektivní výstavu Timeless.“
