Touhu malovat měla Blanka Bohdanová už od dětství, ale její maminka byla ochotnická herečka, takže ji nasměrovala k divadlu.
„Pak jsem si na malování vzpomněla po roce 1968. Točila jsem filmy, dělala televize, dabingy, a pak jsem byla na seznamu. To trvalo hrozně moc let, že jsem nemohla dělat ani v televizi, ani ve filmu pouze v divadle. Když jsem byla v nejlepší kondici, tak to ustřihli. Pak se mi to malování strašně hodilo, protože jsem nemusela vyhledávat psychiatry, prášky nebo alkohol a vystačila jsem si s tou tvorbou,“ řekla Bohdanová.
Pomohlo jí také dítě, které měla v pozdějším věku. „Za mých mladých let divadelní šéfové zakazovali, aby měly herečky děti. Říkali: Já za vás angažuji jiné herečky a až přijdete, tak už ty role mít nebudete. Do toho přišla rakovina plic mého otce a umíral mi pět let v mé domácnosti. To byl příšerný život, tam jsem ani dítě nemohla přivést,“ vysvětluje.
„Právě v této nešťastné době jsem si řekla, že se rozhlédnu po tom, jak žiju. A žila jsem docela smutně. Pak mě přesvědčil mladý muž, že s tím musím něco udělat. Tak jsem pak měla syna. Narodil se, když mi bylo 42,“ dodává.
Právě syn s manželkou zorganizovali vernisáž, na niž přišla řada známých osobností. „Říkali, abych si už odpočinula, že pořád maluji. Mnoho lidí o tom neví. Je to potřebou mé duše, takže jsem to příliš nezveřejňovala, ale výstav už jsem udělala hodně po všech městech naší republiky,“ říká Bohdanová. Na vernisáži, která byla i předčasnou oslavou 85. narozenin, zazpívala její vnučka Alžběta.
