„Malování mě zachránilo, když mě odřízli od divadelní činnosti, a už jsem si ho nechala. Malování je něco úžasného a svobodného, i teď mě ochraňuje ve stáří,“ uvedla oslavenkyně.
Den před hereččinými narozeninami se v žižkovské galerii Azeret uskutečnila vernisáž jejích obrazů s názvem Mé ostrovy. Výstavu považuje Bohdanová za oslavu svých devadesátin.
„Já nerada slavím sebe, moje oslava bude na té vernisáži a její součástí je pro mě i pomoc mé rodiny,“ řekla matka známého fotografa Vlada Bohdana. Její snachou je publicistka Zuzana Maléřová.
Na výstavě jsou také dva obrazy, které herečka vytvořila pro zesnulé rodiče. „Před čtyřmi roky jsem si uvědomila, že jsem ještě nic nenamalovala mámě a tátovi, protože když byli ještě naživu, věnovala jsem se především herectví,“ sdělila.
Až na tyto dva obrazy je expozice prodejní. „Do hrobu si obrazy nevezmu a malování je tak drahý koníček, že už je to kůň. Investice do takové výstavy je veliká, takže nějaká návratnost se hodí, z důchodu bych si to mohla těžko dovolit,“ podotkla. Zájemci mohou expozici navštívit do 30. dubna.
Bohdanová se v roce 2010 rozloučila s Národním divadlem, jehož členkou byla od roku 1966. V témže roce uspořádala obsáhlou výstavu ke svým osmdesátinám na Novoměstské radnici v Praze. Později jako herečka působila v Činoherním klubu v Praze.
„Člověk má odejít, když o něho ještě někdo stojí a ne když někde překáží,“ uvedla později ke svému odchodu z Národního divadla držitelka dvou Cen Thalie.
My všichni školou povinní (1984)
Únos (1975)
Romeo, Julie a tma (1959)
Do prvního angažmá po absolutoriu brněnské JAMU nastoupila plzeňská rodačka ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde během šesti sezon ztvárnila patnáct velkých rolí.
Od roku 1957 působila tři roky v Městských divadlech pražských. Dalších šest sezon strávila v někdejším Divadle E. F. Buriana a pak se stala členkou české první scény. Diváci ji znají i z televizních inscenací a seriálů. V roce 1996 získala Cenu Františka Filipovského za dabing filmu Řidič slečny Daisy.
